ŠŤASTNOU CESTU POUTNÍKU
ŠŤASTNOU CESTU POUTNÍKU
27.5.2013
V Assisi tak ticho bylo,
že bylo slyšet i padáni okvětních lístků růží,
do mne se prosáklo, zcela mě polapilo,
rozprostřelo se, až zamrazilo moji kůží.
Zbyly tam stavby po Františku
na tom je hodně k obdivu,
to město však nabízí i ducha, a u věží pampelišku,
je čas sednout do trávy a prožít svoji modlitbu.
Nechat se uprázdnit a stát se prostorem,
kde vše je v souladu, jak jdoucí mraky,
prožít si harmonii - do všech stran - obzorem,
zapustit kořeny a těch mraků se držet taky.
Pak přišel on, oděn byl v hnědém hábitě
a kolem pasu mu ovázaný provaz vlál,
napsal mi na čelo kříž, sepnul své ruce k modlitbě,
odříkal pro mne Bohu prosbu - byl to mnich, byl to Františkán
Do očí se mi slzy vlily,
takové co vám berou hlas,
nejde pak mluvit, i kdybyste chtěli
nepřijdou z očí, ty přijdou z vás.
Není to slza smutku, ani slza bolesti
to přímo ze srdce se řine,
není to slza štěstí ani radosti
plakat očima, to je úplně jiné.
To nastal okamžik dávání a braní,
kdy cítím a žiji, že obojí je tady a teď.
Je to jak pevných řetězů trhání,
srdce se uvolni, vylije a nohy se začnou chvět
Už dopadl okvětní lístek z růží do trávy,
lehounce, jak když vložíš dítě do peřin,
to ticho přerušil jen mnich svými slovy,
BUENO CAMINO PEREGRIN