Rudolf Steiner - Antroposofie II.
23. 2. 2013
IV
Zesílené myšlení a druhý člověk
Dýchání a člověk vzdušný
1. února 1924
Dnes budu v jistém směru pokračovat v elementárních úvahách, které jsem nedávno zahájil. V první přednášce tohoto cyklu jsem upozornil na to, že skutečná vnitřní potřeba srdce v člověku – nalézt cesty duše k duchovnímu světu, nebo je alespoň hledat – vyrůstá ze dvou stran. Jedna strana je ta, která přichází od přírody a druhá přichází z vnitřní zkušenosti, z vnitřních zážitků.
Představme si dnes ještě jednou zcela elementárním způsobem obě stránky lidského života. Uvidíme, jak v podvědomí skutečně působí podněty, které člověka vhánějí do veškerého poznání, o které usiluje z potřeb svého života – umění, náboženství, atd. Řekl bych, že tento protiklad můžete prostě v každém okamžiku pozorovat sami na sobě.
Vezměme zcela prostou věc – díváte se na nějakou část svého těla. Díváte se na svou ruku. Hledíte na ni a poznáváte ji právě tak, jako nějaký krystal, nějakou rostlinu nebo vůbec cokoli v přírodě.
Když pohlížíte na tuto část svého fyzického těla a žijete s tímto přístupem, naleznete právě to, co tak tragicky zasahuje do celého lidského života, jak jsem o tom mluvil. Poznáváte, že to, co vidíte, bude jednou mrtvolou, stane se něčím, o čem je nutné říci: Přijímá-li to vnější příroda, není schopna ničeho jiného, nežli to zrušit. Ve chvíli, kdy se člověk ve fyzickém světě stává mrtvolou a tato mrtvola je jakýmkoli způsobem odevzdána živlům, není již ani řeči o tom, že by byla lidská podoba vlita do substance, kterou na sobě můžete vidět a která ji udržuje. Všechny přírodní síly, které mohou být obsahem nějaké vědy, jsou schopny jedině toho, aby člověka ničily – nikdy, aby jej vytvořily. Každá nezaujatá úvaha, která vychází nikoli z teorie, nýbrž ze zkušeností života, vede k tomu, že si člověk řekne: Díváme se kolem sebe na přírodu, pokud ji chápeme – nechceme nyní mluvit o tom, co zatím vnějším chápáním nelze pochopit. Jako dnešní civilizované lidstvo se pokládáme za nesmírně pokročilé, když jsme poznali tolik a tolik přírodních zákonů. Mluví-li se o pokroku, je to dokonce zcela oprávněné. Ale skutečností je, že všechny přírodní zákony mají ve svém působení jen tu jedinou možnost – ničit člověka, nikdy jej však tvořit. Díváme-li se do světa, nemáme zatím možnosti pochopit něco jiného, nežli tyto přírodní zákony, které člověka ničí.
Pohleďme nyní do svého nitra. Prožíváme to, co nazýváme svým duševním životem: své myšlení, které nám může být dosti jasné, své cítění, které je nám již méně jasné, a své chtění; nu, toto je nám úplně nejasné. Nikdo s obyčejným vědomím zprvu nemůže mluvit o tom, že vidí, jak nějaký úmysl uchopit předmět, působí v tomto velmi složitém organismu svalů a nervů, aby posléze uvedl do pohybu paže a nohy. Co působí v našem organismu, vycházejíc od myšlenky až k okamžiku, kdy vidíme, že je předmět vyzdvižen, to je zahaleno do naprosté temnoty. Ale určitý podnět v nás působí zpětně, vzhůru, a praví nám: Chci to učinit. Proto si také připisujeme chtění a zíráme-li do svého nitra, říkáme o svém duševním životě, že v sobě máme myšlení, cítění a chtění.
23
To má ale ještě jinou stránku, která je pro nás v jistém směru tragická. Vidíme, že při každém spánku tento celý duševní život člověka zaniká a při procitnutí vždycky znovu povstává. Ale vidíme více. Vidíme, že se při jistých poruchách v našem organismu tento duševní život rovněž poruší. Vidíme také, že je závislý na tělesném vývoji tohoto organismu. V malém dítěti je ve stavu snivém. Postupně se zjasňuje, ale toto zjasňování zcela souvisí s tělesným vývojem. Když pak stárneme, slábne. Duševní život souvisí s vývojem a úpadkem organismu.
Jsme přesvědčeni, že náš duševní život má zcela jistě své vlastní bytí, že je však ve svých jevech závislý na fyzickém organismu. – To však ještě není vše, co o tomto duševním životě můžeme říci. Duševní život má v sobě totiž něco, co je pro život člověka obzvláště cenné, neboť v tom vlastně spočívá celé jeho lidství, jeho lidská důstojnost. Je to stránka morální.
Ať se v přírodě rozhlížíme sebedále, morální zákony v ní nenajdeme. Morální zákony musí člověk prožívat zcela ve svém duševnu. Ale v duševnu musí být také zachovány. Úvaha o tom tedy musí být pouze v duševním nitru. A za ideál morálky musíme pokládat to, abychom jako lidé také dovedli zachovávat morální zásady, které nám nejsou vnuceny. Pokud musíme říci, že nám něco vnucují naše pudy, instinkty, vášně, emoce atd. – dobře, člověk musí konat to a ono. Ale člověk se nemůže stát abstraktní bytostí, která pouze zachovává zákony. Morálka začíná teprve tehdy, když jsou tyto emoce, pudy, instinkty, vášně, výbuchy letory, temperamentu atd. uvedeny pod vládu čistě duševní dohody s morálními zákony, pojatými čistě duchovně.
To znepokojující, co po celou dobu lidského vývoje vždy vedlo ke snaze povznést se nad přímo viditelný život, má vlastně původ v těchto zákonech, ať již při tom spolupůsobí podvědomé či nepodvědomé momenty. Na jedné straně totiž pozorujeme tělesnou bytost, která však náleží jen k přírodě, která ji dovede jen zničit, a na druhé straně jsme podle své vnitřní zkušenosti duševní bytostí, jež zaplane a pohasíná, a přece je spojena s tím, co je v nás nejcennějšího – se stránkou morální.
Musíme tedy říci: To, o čem jsme zásadním způsobem přesvědčeni, že je tady – naše tělo – zcela jistě povstalo z přírody. Ale příroda má pouze moc je zničit. To, co na druhé straně poznáváme ze zkušenosti, náš vlastní duševní život, nám uniká v každém spánku; to je závislé na každém vzestupu a poklesu naší tělesnosti. Jakmile se poněkud povzneseme nad nátlak, který má na člověka výchova, ihned poznáme, že přes zasahování mnohých podvědomých a nevědomých vlivů závisí každá náboženská, umělecká, a vůbec každá vyšší snaha lidí po celou dobu lidského vývoje na těchto protikladech.
Miliony lidí si to ovšem neuvědomují. Je však nutné, aby si člověk zcela uvědomil to, co je pro něj životní otázkou?
Kdyby lidé měli žít tím, co si uvědomují, brzy by zemřeli. Největší část života plyne právě v tom, co vyvěrá z nejasných, podvědomých hlubin, a vniká do celkové životní nálady. Nesmíme říkat, že tyto životní záhady pociťuje jen ten, kdo je dovede intelektuálně jasným způsobem formulovat a předložit je jako na talíři: první životní záhada, druhá... atd. Na tyto lidi se dokonce může dát nejméně.
Přijde nějaký člověk. Má co říci, snad něco zcela všedního; ale říká to tak, že nemá pražádnou radost z toho, že to říká s nadějí, že tím získá něco pro život. Chce něco a zase to nechce. Nedochází k rozhodnutí. U toho, o čem sám přemýšlí, se necítí docela dobře. Proč tomu tak je?
24
Protože v podvědomých hlubinách své bytosti nemá žádnou jistotu o vlastním základě lidské bytosti a lidské důstojnosti. Cítí záhadu života. To, co cítí, vychází právě z polárního protikladu, o kterém jsem mluvil.
Tak tu stojí člověk. Na jedné straně pohlíží ven na své fyzické tělo, které je pro něj neustálým zdrojem hádanek. Na druhé straně pohlíží na svůj duševně-duchovní život, který je pro něj rovněž neustálou záhadou. Při tom je největší hádankou následující: Pociťuji-li skutečně morální podnět a musím-li uvést do pohybu nohy, abych učinil krok k jeho uskutečnění, uvádím do pohybu své tělo. Mám, řekněme, blahovolný podnět. Ten prožívám skutečně nejdříve čistě duševně. Obyčejné vědomí nemůže pochopit, jak tento blahovolný podnět vnikne do tělesnosti. Jak to, že morální podnět uvádí do pohybu svaly a kosti?
Takovou úvahu je možno pociťovat jako teoretickou. Můžeme říci: To přenecháme filosofům, ti o tom již budou přemýšlet. Obyčejně se to dělává tak, že se taková otázka přenechá myslitelům a potom se pohrdá tím, co myslitelé řeknou, nebo se to také zlehčuje. Nu, lidská hlava je tomu ráda, lidské srdce však nikoli. Lidské srdce pociťuje nervózní neklid, neboť nepociťuje životní radosti, životní jistoty, podstatu života a tak dále. Způsobem myšlení, které lidstvo přijalo do první třetiny 15. století, a které dosáhlo tak velkolepých výsledků v oboru vnější přírodní vědy, se nijak nedospělo k tomu, aby se částečně vniklo do těchto dvou věcí – do záhady lidského fyzického těla a do záhady lidské duševní zkušenosti. A právě proto, že to jasně chápe, přichází anthroposofie a praví: Zajisté, myšlení, jak se v lidstvu vytvořilo, je vůči skutečnosti bezmocné; ať přemýšlíme sebevíc, do vnějšího přírodního dění nemůžeme svým myšlením zasáhnout. Ale pouhým myšlením nemůžeme zasáhnout ani do svého vlastního organismu vůle. Teprve když důkladně procítíme všechnu bezmocnost tohoto myšlení, dostaneme podnět, abychom nad ně vystoupili.
Ale nad myšlení nemůžeme vystoupit fantazií a o světě nemůžeme začít přemýšlet odnikud, nežli od myšlení. Jde o to, dospět životní nutností prostě k tomu, abychom vycházejíce od tohoto myšlení našli cestu, jak by proniklo hlouběji do bytí, do skutečnosti. A tato cesta spočívá jen v tom, co najdete jako meditace popsáno v mé knize „O poznávání vyšších světů“.
Meditace spočívá právě jen v jiném prožívání myšlení, nežli obyčejně. Dnes lidé prožívají své myšlení tak, že k němu přijímají podněty zvenčí, oddávají se vnější skutečnosti. Když vidíme, slyšíme, hmatáme, atd., pozorujeme, že přijímání vnějších dojmů jaksi pokračuje v našich myšlenkách. Ve svém myšlení se chováme trpně. Oddáváme se světu a myšlenky k nám přicházejí. Takto dále nedojdeme. Jde o to, abychom přemýšlení začali prožívat. K tomu dojdeme, když si zvolíme myšlenku, kterou lze snadno přehlédnout, podržíme ji ve vědomí a celé vědomí na ni soustředíme.
Je úplně lhostejné, jaký smysl má tato myšlenka pro vnější svět. Záleží pouze na tom, abychom na ni soustředili vědomí a ničeho jiného si nevšímali. Musí to však být myšlenka přehledná. Jednou se mne velmi učený muž ptal, jak se medituje. Řekl jsem mu, že nezáleží na tom, znamená-li myšlenka nějakou vnější realitu. Ať myslí: Moudrost je ve světle. Ať svou duševní sílu obrací opět a opět k tomu, aby myslil: Moudrost je ve světle. Zda to pravda je nebo není, na tom nezáleží. Právě tak nezáleží na tom, zdali je to věc světem hýbající a nebo hra. Účinek je stejný právě tak, napínáme-li paži, abychom ji opět a opět uváděli do pohybu. Tím zesilujeme svaly svých paží.
Je lhostejné, jaký má myšlenka význam; provádíme-li tuto činnost znovu a znovu, zesilujeme své myšlení. Ale musíme mít myšlenku, kterou lze snadno přehlédnout.
25
Jinak jsme vydáni všelijakým překážkám, vyplývajícím z vlastního uspořádání. Člověk by nevěřil, jak mocná je sugestivní síla vzpomínek na to, co jsme zažili a pod. Jakmile zvolíme složitější myšlenku, ihned ze všech stran přicházejí démonické síly, které člověku do vědomí vsugerují to či ono. O tom, že meditujeme s úplnou obezřetností, se stejnou obezřetností, s jakou jinak kráčí člověk světem, si můžeme být jisti jen tehdy, máme-li plné vědomí, máme-li skutečně myšlenku, kterou lze snadno přehlédnout a ve které nemůže spočívat nic jiného, nežli to, co člověk myšlenkově prožívá.
Uspořádáme-li si takto svou meditaci, a řeknou-li pak někteří lidé, že podléháme autosugesci a podobně, je to úplný nesmysl. Záleží pouze na tom, dosáhneme-li toho, abychom měli přehlednou myšlenku. Jak jsem již často řekl, závisí to ovšem na tom, jaké schopnosti člověk má; u jednoho to trvá dlouho, u jiného krátce. Takovou koncentrací člověk zesiluje svůj duševní myslivý život. Po nějakém čase člověk zjistí, že své myšlení prožívá jinak, než v obyčejném vědomí. V obyčejném vědomí prožívá své myšlenky tak, že jsou bezmocné. Jsou to totiž jen myšlenky. Touto koncentrací však člověk dospěje k tomu, že myšlenky skutečně prožívá jako vnitřní bytí, tak jako prožívá napětí svého svalu, natažení paže, aby uchopil nějaký předmět. Myšlení se v něm stává realitou. Nabývá-li v tom většího a většího cviku, prožívá pak v sobě druhého člověka, o němž dříve nic nevěděl.
Potom pro člověka nastává chvíle, kdy si řekne: Jsem člověk, který na sebe zprvu pohlíží zevně, jako pohlížíme na věci v přírodě. Uvnitř zcela nejasně cítím napětí svých svalů, ale nevím vlastně, jak mé myšlenky do tohoto napětí svalů vnikají. Když však člověk své myšlení zesílí, pak cítí, jak se v jeho bytosti doslova řine, jak proudí a tepe v něm zesílené myšlení. Cítí v sobě druhého člověka. Zprvu je to však abstraktní určení. Hlavní věcí je, aby nám ve chvíli, kdy v sobě pocítíme tohoto druhého člověka, začalo na mimozemských věcech záležet tak, jako nám dříve záleželo jen na věcech pozemských. Ve chvíli, kdy cítíte, jak se myšlenka stává vnitřním životem, kdy cítíte jeho proudění, jako cítíte vdechy a výdechy, obrátíte-li na ně pozornost, v té chvíli cítíte, že k vašemu celému lidství přibylo něco nového. Dříve jste na příklad cítíli: stojím na nohou. Pode mnou je půda, která mě nese. Kdyby jí nebylo, musel bych se propadnout do bezedna. Na něčem stojím.
Později, když je vaše myšlení zesíleno, když v sobě cítíte druhého člověka, ve chvíli, kdy se o něj obzvláště zajímáte, se o pozemské kolem vás začínáte zajímat méně nežli dříve. Ne, že byste se stali snílkem, blouznivcem. Tím se člověk nestane, jestliže k takovým stupňům poznání dospěje jasným, poctivým způsobem. Se vší svou životní praxí se může zase dobře vracet do obyčejného života. Nestává se fantastou, který by řekl: Ach, poznal jsem duchovní svět, pozemský má menší cenu, je bezpodstatný; teď se zabývám více duchovním světem. Ten, kdo jde skutečnou duchovní cestou, se takovým nestává; ten nejprve řádně poznává cenu vnějšího života, když se do něho opět vrací.
Ale toto obrácení zájmu ke druhému člověku je spojeno s tím, že prostorové okolí Země začíná nabývat stejnou cenu jako to, co je dole na Zemi. Člověk ví, že ho nese zemská půda. Ví, že mu Země dává ze svých přírodních říší látky, které musíme požívat, aby tělo potravou dostávalo podněty, které potřebuje. Ví, jak tímto způsobem souvisí s pozemskou přírodou. Jako tedy musí jít do zahrady uříznout zelné hlávky a potom je uvařit, aby je mohl jíst – jako je tedy nutné to, co je venku v zahradě, stejně jako první, fyzické tělo člověka – podobně nyní poznává, čím je mu sluneční paprsek, měsíční světlo a třpyt hvězd kolem Země. Člověk nabývá možnosti, aby o tom, co je kolem Země, postupně myslel tak, jako dříve přemýšlel o svém prvním fyzickém těle, o svém fyzickém pozemském okolí.
26
Můžeme si říci, že to, co v sobě člověk nosí – kosti, plíce, játra, atd., v určitém směru souvisí s hlávkou zelí nebo bažantem atd.; tedy s tím, co je venku ve světě. Ale to, co teď v sobě nosí jako druhého člověka, to souvisí se Sluncem a Měsícem, se třpytem všech hvězd, to souvisí s prostorovým okolím Země. Tím člověk vchází do důvěrnějšího poměru k prostorovému okolí Země, než je jeho obyčejný poměr k zemskému okolí, není-li právě potravinářským hygienikem apod. Tím skutečně získává druhý, zatím prostorově druhý svět.
Člověk si zvyká považovat se za obyvatele hvězdného světa, tak jako se dříve považoval za obyvatele Země. Předtím se za obyvatele hvězdného světa nepovažoval, neboť věda, která nejde až k zesílení myšlení, nedává člověku vědomí, že vzhledem ke svému druhému člověku souvisí s prostorovým okolím Země tak, jako souvisí fyzický člověk s fyzickou Zemí. Počítá, ale všechno, co přinášejí výpočty, i výpočty samotné astrofyziky atd., jsou jen věci, které vlastně pro člověka nemají význam; nanejvýš uspokojí jeho vědychtivost.
Jaký konečný význam má pro člověka, pro to, co vnitřně prožívá, ví-li, jak si může představit vznik spirální mlhoviny v souhvězdí Ohařů – což beztoho ani neodpovídá skutečnosti – nebo to, jak se tato mlhovina dnes vyvíjí? To pro člověka nemá význam. Člověk má k hvězdnému světu takový poměr, jaký by měla k Zemi nějaká beztělesná bytost, která by odněkud přišla a zdržovala se na Zemi, nepotřebovala by potravu, nemusela by na zemi stát, atd. Ale když člověk takto zesílí své myšlení, stává se skutečně z pouhého občana Země občanem vesmírným.
A nyní vzniká určitý obsah vědomí. Můžeme jej charakterizovat takto: Že jsou venku hlávky zelí, že je obilí, to je pro nás dobré, to buduje naše fyzické tělo. Mezi tím, co je venku v různých přírodních říších a mým fyzickým tělem zjišťuji určitou souvislost.
Ale zesíleným myšlením začínám zjišťovat právě takovou souvislost mezi mým druhým člověkem, který ve mně žije, a tím, co nás obklopuje v mimozemském prostoru. Řekněme, že obyčejnýma očima nevidím nic. Vyjdu-li ve dne, působí mimozemské sluneční světlo tak, že všechny předměty vidím. Zprvu nevím nic. Omezím-li se pouze na Zemi, vím: to je hlávka zelí, to je krystal křemene. Obojí vidím následkem slunečního světla, ale na Zemi mne zajímá jen rozdíl mezi hlávkou zelí a křemenem.
Nyní začínám vědět: Já sám jako druhý člověk mám stejný původ jako to, co mi činí viditelným hlávku zelí a křemen. To je velmi významný skok, který ve svém vědomí učiníme. Je to úplná metamorfóza vědomí. Od té chvíle si můžeme říci: Stojíš-li na zemi, vidíš-li fyzické předměty, jež souvisí s tvým fyzickým člověkem a zesílíš-li své myšlení, stává se ti pak mimozemské prostorové bytí světem, který má pro tebe i člověka, kterého jsi v sobě teprve objevil, velký význam. Má pro tebe stejný význam, který pro tebe mělo dříve všechno fyzické na Zemi. Pak přičítáš kosmickému éteru, jehož účinky ti činí pozemské věci viditelnými, druhé bytí, stejně jako fyzické Zemi přičítáš původ svého fyzického těla. A když teď říkáš, že máš fyzické tělo a že máš tělo éterické, mluvíš z vlastní zkušenosti. Když pouze systematizujeme a představujeme si člověka, který sestává z různých článků, to ještě není obsah poznání. Skutečným poznáním teprve je, když obrátíme pozornost na celou tuto metamorfózu, proměnu vědomí, která vzniká tím, že v sobě skutečně objevíme takového druhého člověka.
Když vztáhnu svou fyzickou paži a má ruka uchopí nějaký předmět, doslova cítím proud, který je ve vztažení paže. Zesílením myšlenky cítíme, jak v člověku působí, jak je v sobě pohyblivá. Je to i jakési hmatání, které žije v organismu; v éterickém,
27
jemnějším, nadsmyslovém organismu, který je tu právě tak, jako fyzický organismus, jenže nesouvisí s pozemským světem, ale s mimozemským.
Nyní nastává chvíle, kdy je nutno, aby člověk takřka o stupeň sestoupil, neboť takovým imaginativním myšlením, jak jsem je popsal, již dospívá k tomu, že v sobě cítí toto vnitřní hmatání druhého člověka a že vidí jeho souvislost s vesmírnými dálkami. Ale má-li člověk dospět dále, je nutno, aby se opět vrátil k obyčejnému vědomí.
Nuže, myslíme-li na fyzické tělo člověka, jak jsem to právě popsal, je namístě položit si otázku: V jakém poměru je vlastně toto fyzické tělo člověka k jeho okolí? Beze vší pochybnosti v nějakém vztahu k fyzickému okolí je, ale v jakém?
Vezmeme-li mrtvolu – ta je přece věrným obrazem fyzického těla i za jeho života – vidíme ve zřetelných obrysech játra, slezinu, ledviny, srdce, plíce, kosti, svaly, nervy. To můžeme nakreslit, to má ostré obrysy. Tím se to podobá tomu, co má pevný tvar. Ale tyto obrysy v lidském organismu jsou něčím zvláštním. Není vlastně nic klamnějšího, nežli ony dnešní příručky, které pojednávají o anatomii nebo fyziologii, protože lidé docházejí k názoru: Tady jsou játra, to je srdce atd. Vidí to všechno v ostrých obrysech a představují si, že tyto ostré obrysy jsou něco podstatného. Lidský organismus si představují jako seskupení pevných částí. Tak tomu však vůbec není, pevných částí je nanejvýš 10 % a ostatních 90 %. V lidském organismu není nic pevného; buď je to tekuté, nebo zcela vzdušné. Člověka, pokud žije, tvoří alespoň z 90 % voda. Můžeme tedy říci: Člověk náleží svým fyzickým tělem pevné zemi, tomu, co staří myslitelé nazývali země ve vlastním slova smyslu, ale potom je tady to, co je v člověku tekuté. Také ve vnější vědě se nedospěje k rozumnému názoru na člověka, pokud se v člověku opět nebude rozeznávat jeho pevná část a jeho část tekutá, toto vnitřní vlnění a tkaní, kde to skutečně vypadá jako v malém moři.
Ale na člověka má pozemské vliv jen vzhledem k tomu, co je na něm pevné. Také venku v přírodě můžete pozorovat, že tam, kde začíná tekuté, se ihned objevuje vnitřní tvárná síla, která působí s velikou jednotností.
Všechno tekuté na naší Zemi, její voda, je velká kapka. Může-li se voda volně utvářet, nabývá tvaru kapky. Tuto podobu nabývá tekuté všude. Co je pozemské, řekněme dnes pevné, jeví se v nejrozmanitějších tvarech. Tekuté má však vždy snahu stát se kapkou, nabývat tvaru koule.
Každá kapka, malá nebo veliká, se nám jeví jako zrcadlení samotného vesmíru. Jakmile totiž vnikneme do tekutého živlu, nemůžeme již toto tekuté vysvětlit pouze za pomoci pozemských sil. Zemskou přitažlivostí atd. se kulovitý tvar pozemského vodstva nevysvětlí. Ten je nutno vysvětlit zevním tlakem. A tady i ve vnější přírodě hned poznáme, že musíme z pozemské oblasti vystoupit. A to vás přivede k pochopení, jak je tomu u člověka.
Pokud setrváváme u toho, co je v člověku pevné, můžete zůstat u pozemského, chcete-li porozumět jeho podobě. Jakmile však přistoupíte k tekutému v něm, potřebujete druhého člověka, který v tomto tekutém působí, k němuž docházíte zesíleným myšlením.
Nyní se opět vracíme k pozemskému. To, co v člověku nalézáme jako pevné, to vysvětlujeme svými obyčejnými myšlenkami. Co je v člověku tekuté, to, pokud se týče tvaru, nemůžeme pochopit, nepředstavíme-li si v něm působícího druhého člověka, kterého v sobě vyciťujeme zesíleným myšlením jako lidské tělo éterické.
Můžeme tedy říci: Fyzický člověk působí v pevném, éterický v tekutém. Éterický člověk je tedy ovšem vždy něco samostatného, ale prostředí, kterým působí, je tekuté.
28
Nyní postoupíme dále. Dospěli jsme tak daleko, že toto zesílené myšlení vnitřně skutečně prožíváme, že tedy prožíváme druhého, éterického člověka; to předpokládá, že vyvíjíme silnou vnitřní impulsivnost.
Zajisté víte, že se při troše úsilí nejen přinutíme k myšlení, ale že si myšlenky můžeme dokonce zase zakázat. Můžeme přestat myslet, což obstarává fyzické uspořádání. Usneme-li, přestáváme myslet. Obtížnější však je to, co jsme do sebe vší silou vložili, toto zesílené myšlení, zase z vlastní vůle vypudit. Obyčejnou bezmocnou myšlenku vypudíme poměrně snadno. Na tom, co jsme v sobě vyvinuli jako zesílené myšlení, lpíme již vnitřně-duševně více. Abychom si je mohli zase odsugerovat, musíme pak vyvinout mocnější sílu. Ale pak nastane něco zvláštního.
Obyčejné myšlení dostává podněty z okolí, nebo ze vzpomínek na okolí. Vykonáváte-li nějaký myšlenkový pochod, je tu ještě svět. Usnete-li, svět tu stále ještě je. Ale právě z tohoto viditelného světa jste vyšli zesíleným myšlením. Vešli jste do spojení s okolním mimozemským prostorovým světem. Poměr hvězd k sobě nyní pozorujete stejně, jako jste dříve pozorovali poměr předmětů přírodních říší kolem sebe.
Uvedli jste se do vztahu k tomu všemu. Nyní to však můžete potlačit. Ale když to potlačujete, není tu ani vnější svět, neboť svůj zájem jste právě obrátili k tomuto zesílenému myšlení. Tady není vnější svět. Docházíte k tomu, co lze nazvat prázdné vědomí. Obyčejné vědomí zná prázdnotu vědomí jen ve spánku; pak je to ale bezvědomí.
Nyní přistupuje k dřívější metamorfóze vědomí třetí věc. Řekneme si: Máš fyzické a éterické tělo, a máš v sobě ještě něco, co vyšlo z tohoto prostorového světa, co je ale dále vně toho, to přichází z neurčita. – Prosím, mluvím o světě zdánlivém, v příštích dnech uvidíme, do jaké míry je oprávněné to, mluvíme-li o éteričnu. Že přichází z prostorového světa, o tom ztrácíme vědomí. To probíhá kosmickým éterem a prostupuje člověka jako třetí člověk. Ze zkušenosti pak můžeme mluvit o tom, že máme prvního člověka – fyzického, druhého člověka – éterického a třetího člověka – astrálního. Slova nás nesmějí zarážet. Máme v sobě třetího člověka, člověka astrálního. Ten přichází z duchovna, nikoli z éterična. Tak můžeme mluvit o astrálním těle, o astrálním člověku.
Nyní naznačím něco, co zítra rozvedu obšírněji. Když vdechuji, spotřebuji vdechnuté pro svou vnitřní organizaci a vydechnu – je to skutečně tak, že přichází a odchází to, co si lidé představují jako směs kyslíku a dusíku?
Co tu přichází a odchází, je podle názorů dnešní civilizace složeno z fyzikálního kyslíku a dusíku ještě s příměsí jiných součástí. Ale ten, kdo dospěje k tomu, že z prázdného vědomí prožívá toto přibližování duchovna z éteru, ten při vdechnutí prožívá, co je utvořeno nejen pouze z éteru, nýbrž z duchovna. Najednou v dýchání poznává duchovní zásah v člověku. Pak si řekne: Máš fyzické tělo, máš éterické tělo, a to zasahuje do tekutého. Jsi nejen pevným člověkem, nejen člověkem tekutým, ale protože máš v sobě i vzdušného člověka – to, co je vzdušné, plynné, proto tu může zasáhnout člověk třetí, astrální. Touto substancí na Zemi, substancí vzdušnou, zasahuje třetí člověk.
Éterického člověka v člověku tekutém zachytíte v obrazech. Ale třetího člověka, astrálního, toho zachytíte jiným způsobem.
Postupujete-li totiž ve svém meditování stále dál – popisuji tu západní způsob meditace – od jisté chvíle svého cvičení zpozorujete, že váš dech ve vás nabývá jakési hudebnosti. Prožíváte dech jako vnitřní hudbu. Třetího člověka, fyzicky vzdušného, duchovně astrálního, prožíváte jako vnitřní hudbu. Zmocňujete se dechu.
29
Orientální meditace to dělá přímo, soustřeďuje se na dýchání, které činí nepravidelným, aby poznala, jak dech v člověku působí. Tím přímo směřuje k uchopení tohoto třetího člověka.
Tak docházíme k tomu, co je tento třetí člověk, a dnes zatím můžeme říci: Prohloubením poznání, jeho zesílením, dospíváme k tomu, že na člověku nejprve poznáváme fyzické tělo, které žije na Zemi v pevných tvarech a souvisí s pozemskými říšemi; druhého člověka, tekutého, ve kterém žije stále pohyblivé éterično a který může být uchopen jen v pohyblivých obrazech, v pohyblivé plastice; třetího člověka, astrálního, který má svůj fyzický obraz ve všem, co náleží k proudu vdechování. Ten vniká do člověka, rozšiřuje se, pracuje, proměňuje se a opět vychází. Je to podivuhodný děj. Nelze jej nakreslit, nanejvýš symbolicky, ne však ve skutečnosti. Nemůžete jej nakreslit, tak jako nemůžete nakreslit tóny houslí. Symbolicky to učinit můžete, ale musíte svůj hudební zvuk přizpůsobit tak, abyste vnitřně slyšeli. Musíte k tomu směřovat nikoli zevním slyšením tónů, ale vnitřním hudebním slyšením. Působení dechu musíte vnitřně slyšet. Musíte vnitřně slyšet astrální lidské tělo. To je třetí člověk.
Řeč je vskutku moudřejší než lidé, protože přichází z prasvětů. Že bylo dýchání nazváno inspirace, je hluboce odůvodněno, tak jako vůbec slova naší řeči říkají více, nežli v nich dnes svým abstraktním vědomím cítíme.
To jsou věci, které nás zatím přivedly ke třem článkům lidské přirozenosti: k tělu fyzickému, éterickému a astrálnímu, které se projevují člověkem vzdušným, tekutým a pevným a mají své fyzické protějšky v útvarech pevného člověka, v proměňujících se podobách člověka tekutého a v tom, co člověka prostupuje jako vnitřní hudba, prožívaná citem. Nejkrásnějším obrazem této vnitřní hudby je zajisté soustava nervová. Je vybudována teprve astrálním tělem, z vnitřní hudby. Proto ukazuje na určitém místě podivuhodný útvar: míchu a k ní se připínající různé nervové provazce. To vše dává dohromady podivuhodné hudební ústrojí, které v člověku neustále působí vzhůru do hlavy.
Prvotní moudrost, která byla ještě v řecké kultuře živoucí, cítila v nitru člověka tento podivuhodný nástroj, neboť celou míchou prochází vzhůru vdechnutý vzduch, a vystupuje k mozku. Taková hudba se skutečně provozuje, jenže si ji člověk neuvědomuje. Člověk nalézá ve svém vědomí jen to, co se odráží nahoře. Tady máme lyru Apollónovu, tento vnitřní hudební nástroj, který v člověku ještě poznávala instinktivní prvotní moudrost. Na tyto věci jsem upozornil již dříve; nyní však chci podat souhrn toho, co bylo vyvíjeno v naší společnosti v průběhu 21 let.
Zítra pak postoupím ke čtvrtému článku lidské přirozenosti, vlastní organizaci já a ukáži, jak tyto různé články souvisí s životem člověka na Zemi a s jeho životem nadzemským čili mimozemským, tak zvaným životem na věčnosti.
30
.
V
Láska jako síla poznávací
Organizace já v člověku
2. února 1924
Vyložil jsem, jak je možné členit člověka na tělo fyzické, éterické a astrální a jak je možné jistým výcvikem vlastních poznávacích sil citu a vůle dospět k hlubšímu pochopení tohoto rozčlenění člověka. Toto rozčlenění nalézáme také ve vnějším světě. Ale musí nám být jasné, že mezi tím, co nalézáme ve světě mimo člověka, tedy v mimolidském světě, a vnitřním světem člověka samého, je značný rozdíl.
Pozorujeme-li nejprve fyzický svět, a ten můžeme pozorovat jen když vycházíme z pevného, zemského bytí, pak rozeznáváme různé látky. Nemusíme se zabývat jednotlivostmi. Zkoumá-li anatom to, co zůstalo z člověka, když prošel branou smrti, tedy mrtvolu, nemá zapotřebí (alespoň si to myslí, a má k tomu do jisté míry právo) myslet na něco jiného, nežli na zemské látky, které nalézá také v mimolidském bytí. Zkoumá soli, kyseliny a jiné složené nebo jednoduché látky, které jsou v mimolidském bytí, a potom zkoumá to, co obsahuje lidský organismus. A shledává téměř nutné rozšiřovat své fyzikální a chemické znalosti.
Rozdíl se objevuje jen tehdy, když pozorujeme věci více ve velkém, když si právě všímáme toho, na co jsem kladl takový důraz: že tento lidský organismus nemůže být ve svém celkovém složení jako celek mimolidskou přírodou zachován, ale že podléhá zničení. Můžeme tedy říci, že v pevném, zemském, fyzickém, zprvu nenalézáme mnoho rozdílu mezi tím, co je mimolidské, a tím, co je uvnitř člověka. Větší rozdíl však shledáme již v tom, co je éterické.
Lidské éterické tělo, takové, jak je nyní, je ve svém tvaru velmi přizpůsobeno lidskému tělu fyzickému. Nemá tak pevné hranice, je v sobě pohyblivé; ale můžeme v něm také rozeznávat hlavu, trup, nejasně i údy – tady má éterické tělo neurčitý tvar. Když pohybujeme paží, éterické tělo, které se jinak přizpůsobuje tvaru lidského organismu, ji jen poněkud přečnívá a směrem dolů se rozbíhá. Ale éterické tělo má z kosmu vlastně tendenci nabývat kulovitého tvaru. Proti tomuto tvaru musí právě bojovat vyšší podstata člověka, člověk astrální a já. Ta vytváří z kulovitého tvaru takový tvar, který se přizpůsobuje lidské postavě. Můžeme tedy říci, že člověk, jakožto člověk éterický, se do všeobecného éterického světa staví tak, že v něm uzpůsobuje vlastní tvar z éterična, zatím co kolem dokola se všechno éterické snaží z tekutého vytvářet tvar koule. U člověka se tekuté stává podobné člověku, ale děje se to jeho vnitřními silami. Vnitřní síly tu pracují proti vnějším kosmickým silám.
Ještě silněji pracují tyto síly v astrálním člověku. Jak jsem již naznačil, astrálno proudí do člověka takřka jakoby z neurčita. A toto astrálno působí v mimolidském pozemském bytí tak, že dává ze země vyrůstat rostlinnému tvaru, který ještě zřetelně ukazuje, že tíhne za astrálnem. U člověka je astrální tělo neobyčejné složité; vnímáme je skutečně jako vnitřní hudbu, jako vířivý vlnící se život, jako vnitřní hybnost a všechno to, co je pociťovanou hudbou, smím-li se tak vyjádřit. Naproti tomu všechno ostatní astrálno do nás proudí paprskovitě a přeměňuje se v lidský astrální tvar. Tady se objevují složité věci.
31
Obrátíme-li duševně-duchovně zbystřený pohled do kosmu, éterické již chápeme a víme, že působí tak, že směřujeme od země, kdežto tíhou jsme k zemi přitahováni. Éterično je vlastně činné v tíhnutí od země. Stačí, když si představíme následující: lidský mozek váží přibližně 1500 gramů. Hmota 1500 gramů těžká, která by tlačila na jemné cévy pod mozkem, by je úplně rozmačkala. Ale v živém člověku váží mozek nejvýše 20 gramů. Tak velice klesá jeho váha, protože plave v mozkové tekutině a stává se lehčím o váhu vytlačené vody; tak vlastně mozek směřuje od člověka. V tomto oddalování působí éterično. Můžeme tedy říci, že právě na mozku je velmi zřetelně znázorněno, oč tu jde.
Mozek plave v mozkové tekutině. Tím se jeho váha 1500 gramů zmenšuje na pouhých 20 gramů, a působí na naši fyzickou tělesnost velmi malou měrou. Éterično tu nalézá velmi mnoho možností, aby působilo směrem vzhůru. Váha působí dolů, ale je potlačena. V mozkové tekutině se vyvíjí suma éterických sil, které nás vyzvedají nad pozemskost. Kdybychom měli své fyzické tělo nést s celou jeho tíží, byl by to pytel, který bychom sotva vlekli. Ale každé krevní tělísko plave a ztrácí na své váze.
Toto poznání o ztrátě váhy v tekutině je dávné. Víte, že se připisuje Archimédovi ve starověku. Při koupání zpozoroval, že je noha mnohem těžší, když ji vytáhl z vody, než když ji měl ve vodě, a zvolal: Našel jsem to! Heuréka! Zjistil to, že každé těleso je v kapalině o tolik lehčí, kolik váží množství kapaliny jím vytlačené. Ve fyzice se to nazývá vztlak. V této snaze vzdalovat se, tedy působí éterično. Astrálno je podníceno teprve dýcháním, kterým do lidského organismu vchází vzduch; když vzduch prochází člověkem a dostává se v nesmírně jemném, rozptýleném stavu do hlavy, působí v této vzdušné organizaci astrálno.
Postoupíme-li meditací k imaginativnímu, obraznému poznání, o kterém jsem vám už mluvil, nalézáme v každém působení vody Země zároveň éterično. Pro skutečné poznání je dětinské věřit, že ve všem, co tu působí – moře, říční vody, vystupující mlha, kupící se oblaka, je obsaženo jen to, co fyzikové a chemikové o vodě vědí. V tom všem působí éterické proudy, které se člověku odhalují, když zesílí své myšlení tak, jak jsem vyložil – v obrazech. Všude je v tomto působení vody působení imaginace, světové imaginace a takřka zezadu do ní všude vchází astrální světová harmonie sfér.
U člověka však tyto vztahy nalézáme jinak než mimo něj. Pohlížíme-li do mimolidského světa zbystřeným zrakem, vidíme, že svět je především zbudován z fyzického, lnoucího bezprostředně k zemi, z éterického, vyplňující kosmos, a z astrálního, bytostně sem proudícího. Vidíme, že skutečně tu není pouze nějaké všeobecné abstraktně astrální působení, nýbrž vcházejí sem bytosti, které jsou duševně-duchovní, jako je duševně-duchovní ve svém těle také člověk.
Pohlédneme-li pak na člověka, nalézáme v něm také to, co v zevním světě odpovídá éterickému, totiž jeho tělo éterické. Ale to se nejeví tak, že bychom mohli říci: Tady je fyzický člověk a potom je tu éterické tělo. Jistě je možné to tak nakreslit, ale to je jen zachycený výsek. Pozorujete-li člověka vzhledem k jeho éterickému tělu, nikdy neuvidíte pouze éterické tělo, jaké je v přítomném okamžiku, nýbrž uvidíte ten výsek, který můžete nakreslit, a který se připojuje k předcházejícímu. Vidíte vždy celé éterické tělo až k narození. Časové je jednota. Máte-li před sebou dvacetiletého člověka, nevidíte pouze dvacetileté éterické tělo, ale vše, co se v něm dělo až do doby narození a ještě poněkud dále. Tu se čas skutečně stává prostorem. Jako vidíte stromořadí, jehož stromy se k sobě v perspektivě v prostoru čím dál tím více přibližují, tak se díváte na éterické tělo jaké je v přítomnosti, ale dozadu vidíte celý jeho časový útvar.
32
Mluvíte-li o éterickém těle, nemůžete o něm mluvit jinak, než že přehlížíte časový život člověka až za jeho zrození. Co vidíte jako éterické tělo v určitém časovém okamžiku, je jen abstrakce; konkrétní je časový průběh.
U astrálního těla je to jiné. K astrálnímu tělu člověka docházíme způsobem, jak jsem vám to řekl včera.
Mohu vám to nakreslit jen schematicky. Také v nákresu se vám prostor musí stát časem. Dejme tomu, že 2. února 1924 pozorujeme astrální tělo nějakého člověka. Můžeme u něj pozorovat jeho tělo fyzické, éterické a také jeho tělo astrální – dojem, který na nás činí, jsem popsal ve své knize „Theosofie“. Ale dospějeme-li ke skutečně inspirovanému poznání, jež přichází z prázdného vědomí, pochopíme následující:
Astrální tělo člověka, které vidíme, tu není 2. února 1924, ale je-li tomu člověku dvacet let, musíme zpětně sledovat minulý čas. Dojdeme pak třeba k lednu 1904 a pochopíme, že teprve tady je ve skutečnosti toto astrální tělo... a můžeme jít dále nazpět do nekonečna, pořád dále ... a tady teprve je. Vůbec nešlo současně se životem, zůstalo tady. Zde je jen jakousi září. Je to tak, jako byste se dívali na stromořadí; pokračuje, tam jsou poslední stromy, jsou docela blízko. Za nimi je zdroj světla. Zde můžete ještě mít záři světla, ale zdroj světla je přece tam vzadu, ten se nevydal na procházku, aby zde byla záře světla.
Tak také astrální tělo zůstalo a vrhá do života jen svou záři. Astrální tělo vlastně zůstalo v duchovním světě, nevešlo do fyzického světa. Svým astrálním tělem stojíme stále před svým narozením: před početím v duchovním světě.
Můžete říci, že je obtížné si to představit. Dobrá, ale pak se můžete podobat jednomu španělskému králi, kterému ukázali, jak je stavba světa složitá a který byl přesvědčen, že by ji udělal jednodušší, kdyby ji stavěl on. To si sice člověk myslet může, ale svět ve skutečnosti není jednoduchý a člověk teprve ne. A proto se musíme poněkud namáhat, abychom pochopili, co je člověk.
Díváte-li se tedy na astrální tělo, pohlížíte přímo do duchovního světa. Díváte-li se na lidi, díváte se, pokud se týče jejich astrálních těl, do duchovního světa. Vidíte přímo to, co člověk sám prožil v duchovním světě, nežli sestoupil na Zem.
Můžete namítnout, že vaše astrální tělo ve vás přece působí. Zajisté že působí, ale představte si, že by tu byla nějaká bytost, která by měla nějaké mechanicky spojené provazy, kterými by něco konala. Účinek konání bytosti, která je právě zde, se objeví daleko v prostoru. Tak je tomu zde s časem. Vaše astrální tělo zůstalo v duchovním světě, ale působí do celého života. Působí tu čas. Jinými slovy, čas zůstal v duchovnu. A kdo myslí, že minulé, které v čase skutečně žije, tady již není, ten se podobá člověku, který je přesvědčen, že krajina, kterou před chvílí projížděl vlakem, již není, neexistuje. Je to stejně tak chytré, jako to, je-li člověk přesvědčen, že to, co v čase minulo, tu již není. To je tu ale neustále a působí v člověku.
Popisujeme-li tedy své astrální tělo, jak jsem to učinil ve své „Theosofii“, musíme si právě uvědomit, že to, co tu zůstalo, je záře toho, co vlastně působí daleko z minula. Jako člověk jste podobni kometě, jejíž ohon sahá daleko do minulosti. Lidské bytosti nelze pochopit jinak nežli tím, že docházíme k novým pojmům.
Lidé, kteří si myslí, že do duchovního světa je možno vstoupit se stejnými pojmy, které má člověk zde pro fyzický svět, by se měli stát spiritisty, nikoli anthroposofy. Spiritisté se právě snaží vkouzlit duchovno, jenže poněkud řidší, také do obyčejného prostoru, v němž se pohybují fyzičtí lidé. Ale právě to není nic duchovního. To jsou jen velmi jemné výpary; i Schrenk-Notzingovy fantómy jsou velmi jemné výpary fyzického, které mají ještě ve svých útvarech dozvuk éterického – jsou to pouhé fantómy, není to skutečné duchovno.
33
Pozorujeme-li věc takto, řekneme si: V mimolidské přírodě jsou přítomny vyšší světy. Pozorujeme-li u člověka světy za sebou následující, vcházíme hned do času, do časového průběhu jeho života. Ale v poznání můžeme u člověka proniknout ještě dále. A tady ústí poznání v prvek, který dnes v naší šosácky materialistické době nechce být uznán za prvek poznávací. Ukázal jsem, že prvním stupněm poznání je smyslové poznání hrubých, robustních, fyzických věcí kolem nás.
Druhý způsob bylo poznání zesíleným myšlením, jímž v sobě pojímáme pohyblivé obrazy světa. Třetí způsob bylo poznání inspirační, jímž vnímáme to, co je bytostně vyjádřeno v těchto obrazech, co do nich zaznívá jako hudba sfér, ale bytostně. Vnímáme-li toto bytostně sférické u člověka, jsme nejen vyvedeni pouze z hmoty, ale jsme vyvedeni z přítomnosti do předzemského života člověka, do jeho bytí, které měl jako bytost duchovně-duševní, nežli sestoupil na Zem.
Dalšího vzestupu v poznání dosáhneme tím, že sílu lásky učiníme silou poznávací. Jenže to nesmí být triviální láska, ale musí to být láska taková, která je s to cítit se zajedno s druhou bytostí ve fyzickém světě. Tedy skutečně cítit, co se v ní děje, tak jako to, co se děje v nás samých; zcela vyjít ze sebe a znovu ožít v druhé bytosti. V obyčejném lidském životě láska až k tomuto stupni, jaký je nutný, aby se stala silou poznávací, nedochází. Tady je třeba nabýt nejdříve ono prázdné vědomí a mít s tím také nějaké zkušenosti. Pak prožijeme něco, co ovšem mnozí lidé, usilující o vyšší poznání, nehledají. Prožíváme totiž to, co bychom mohli nazvat bolestí z poznání, utrpení z poznání.
Má-li člověk nějakou ránu, bolí to. Proč? Protože tím, že je fyzické tělo poraněno, nemůže jeho duchovní podstata na tomto místě fyzické tělo správně prostupovat. Každá bolest pochází od toho, že nemůžeme fyzické tělo nějak proniknout. A prožíváme-li bolest z něčeho zevního, je to rovněž z té příčiny, že se s tím nemůžeme sjednotit. – Dosáhneme-li prázdného vědomí, do něhož proudí docela jiný svět nežli jen ten, na nějž jsme zvyklí, pak ve chvílích, kdy máme inspirační poznání, nikoli obyčejné poznání fyzického člověka, je všechno bolavé, všechno bolí. To je nutno zprvu prožít. Má-li člověk dospět k inspiračnímu poznání, k upřímnému nazírání, nikoli pouze k pochopení, musí takřka prožít opuštění fyzického těla jako opravdovou bolest, opravdové utrpení. K pouhému pochopení je možno dojít zcela bezbolestně a lidé by k němu měli dojít, i když právě neprocházejí bolestí inspirační. Ale aby člověk došel k tomu, co v sobě vlastně má z bytí před zrozením, k tomu je třeba nejprve překročit propast zcela všeobecného, řekl bych, univerzálního utrpení, univerzální bolesti.
Potom můžeme zakusit, že ožíváme v druhém člověku. Pak se teprve učíme té nejvýš umocněné lásce nejvyššího stupně, který spočívá v tom, že zcela zapomenout na sebe můžeme nikoli abstraktně, nýbrž tak, že na sebe vůbec nedbáme a úplně přejdeme do druhého. Když se objeví tato láska ve spojení s vyšším, inspiračním poznáním, pak teprve má člověk vlastně možnost vejít do duchovna se vším teplem, se vší vroucností mysli a srdcem, pojímaným ovšem duševně. A to je nutné, má-li pokročit v poznání. Láska se v tomto smyslu musí stát silou poznávací. Když tato láska dosáhne jisté výše, jisté intenzity, pak přejdete svým předzemským bytím do předešlého pozemského života. Přes všechno, co jste prožili mezi svou poslední smrtí a nynějším pozemským životem, se přehoupnete do předešlého pozemského života, do toho, který se nazývá předcházející inkarnace.
Pohleďte, tenkrát jste také chodili po zemi ve fyzickém těle. Ale z tohoto fyzického těla nic nezůstalo. To bylo přijato pozemskými živly a není tu z něho nic. To, co bylo v tehdejší době vaší nejvnitřnější podstatou, se úplně zduchovnilo a žije ve vás jako zcela duchovní.
34
Naše já se opravdu zcela zduchovňuje, když projde branou smrti a duchovním světem až k novému pozemskému životu. Ten, kdo si myslí, že si to může dobýt zcela obyčejnými silami všedního vědomí, se mýlí. To si může vydobýt jen tehdy, když dosáhla láska nejvyššího stupně, jak jsem uvedl. Ten, jímž jsme byli v dřívějším bytí, je právě tak mimo nás, jako je mimo nás jiný člověk v přítomné době. Na našem já lpí týž stupeň zevního bytí. Ovšem že se pak stává naším vlastnictvím. Prožíváme je jako sami sebe, ale musíme se teprve naučit milovat tak, aby v sobě láska neměla nic sobeckého, egoistického. Bylo by hrozné, kdybychom se do své předešlé inkarnace zamilovali v obyčejném slova smyslu. Láska musí dostoupit nejvyššího stupně, abychom právě tuto předešlou inkarnaci dovedli zároveň prožívat jako něco zcela jiného. Když z prázdného vědomí vystoupí síla poznání a stane se láskou, přivedenou na nejvyšší stupeň, pak dospějeme ke čtvrtému článku lidské bytosti, k vlastnímu já.
Člověk má fyzické tělo, kterým žije v každém okamžiku v zemské fyzické přítomnosti. Svým éterickým tělem vlastně žije nepřetržitě až do doby něco před svým zrozením, kdy si ze všeobecného světového éteru nashromáždil látku k éterickému tělu. Svým astrálním tělem žije v celém bytí mezi svou předešlou smrtí a sestoupením na Zemi. A potom má své já. Tu se vžívá do předešlého pozemského života. Musíme tedy vždy, když mluvíme o článcích člověka, mluvit o jeho prodloužení v čase. Předešlé vědomí svého já v sobě chováme podvědomě v přítomnosti. Jak? Chceme-li to zkoumat, musíme obrátit pozornost na to, že zde ve fyzickém světě člověka netvoří jen pevné tělo, tekutý a vzdušný člověk, nýbrž že je tepelným organismem. Primitivně, byť částečně to každý ví; měří-li si teplotu, ukáží se mu různé stupně teploty podle toho, na kterých místech organismu ji měří. A tak je to v celém lidském organismu. Jinou teplotu máte nahoře v hlavě, jinou v palci u nohy, jinou v játrech a jinou v plicích. Nejste jen to, co najdete nakresleno v pevných obrysech v anatomickém atlase; jste tekutý organismus, jenž je v neustálém pohybu. Jste vzdušný organismus, jenž vás neustále prostupuje. A přitom jste vlnící se, teple-studený, tepelný organismus a v něm žijete vy sami. To také pociťujete.
Pohlížíme-li na éterické, pronikli jsme vyvinutým vědomím k obraznosti, k imaginaci, máme vytvářející obrazy. Vnímáme-li astrální, máme hudbu světových sfér. To k nám, nebo z nás proniká, neboť naše vlastní astrální tělo nás vede zpět do našeho minulého bytí.
A pokročíme-li k onomu poznání, které dosáhne až k nejmocnější lásce, kdy se síla lásky stává silou poznávací, kdy především vidíme, jak naše vlastní bytí vtéká z předešlého pozemského života do našeho života nynějšího, pak tento předešlý život pociťujeme v normálním rozlišení svého tepelného organismu, v němž žijeme. To je skutečná intuice. V tom žijeme. A vyvstane-li v nás nějaký podnět, pak je to působení z duchovního světa, z dřívějšího pozemského života.
Dřívější pozemský život působí v teplotě vašeho organismu a dává vznik tomu či onomu podnětu. Vlastní já, působící v podvědomých hlubinách, je já předešlého pozemského života. Člověk, na kterého se díváte, činí pro pozorující vědomí následující dojem: zde stojí; nejprve ho spatřuji tak, jak tu stojí, svými vnějšími smysly. Pak vidím éterické a astrální tělo, ale pak za ním vidím druhého člověka, kterým byl v předešlé inkarnaci.
Skutečně, čím více je toto vědomí vyvinuto, tím více se ukazuje – perspektivně se to tak jeví – lidská hlava nynější inkarnace, poněkud výše lidská hlava předešlé inkarnace a ještě výše lidská hlava ještě další minulé inkarnace. Teprve když časové
35
bytí rozšíříme na minulé inkarnace, je řeč o já jako čtvrtém článku lidské přirozenosti realitou.
To vše působí v tepelném člověku. Inspirace k člověku přichází z vnějšku nebo z nitra. V teple tkví člověk samotný. Zde je pravá intuice. Nyní v sobě prožíváme teplo zcela jiným způsobem.
Ale uvažujeme-li o tom teď, je nám zcela jasné to, co by člověku přítomné doby mělo být velkou záhadou. O této záhadě jsem mluvil. Řekl jsem, že se vůči jistým podnětům, které jsou nám dány čistě duchovně, cítíme morálně zavázáni. Chceme je uskutečnit. Nemůžeme zatím pochopit, jak to, k čemu jsme zavázáni, vniká do kostí a do svalů. Víme však, že v sobě chováme své já z minulé inkarnace, které je již zcela zduchovnělé, že toto já působí v teple; máme k tomu přechod v tomto tepelném člověku. Morální podněty působí skrze já minulé inkarnace. Teprve v tom máme přechod od morálního k fyzickému.
Tak člověk pochopí přechod z fyzické přirozenosti k duchovní a zase zpět z duchovní k fyzické. Avšak v pozemském životě, ve kterém se oddá duševně-duchovní nepoctivosti v poznání nebo se přes to všechno otupěle přenese, to nepochopí.
Pozemské prvky – pevná hmota, tekuté, plynné neboli vzdušné, tepelné, to všechno je prostoupeno tím, co můžeme označit jako éterické, astrální a já. Tak docházíme v souvislosti se světovým bytím, s vesmírem, ke členění člověka. A můžeme si o tom učinit představu, pokud je člověk výsekem z času, nikoli jen z prostoru. Výsekem z prostoru je jen co do své fyzické tělesnosti. Ale duchovnímu nazírání je minulé dále trvající přítomností. Přítomnost je zároveň skutečnou věčností.
To, co jsem vám tu vyložil, bylo kdysi obsahem instinktivních forem lidského vědomí. Rozumíme-li skutečně starým písemným památkám, shledáme, že jsou v nich obsaženy čtyři články člověka v souvislosti se světem. Ale během mnohých staletí se člověku toto poznání ztratilo. Jinak by nikdy nemohl vypěstovat svůj nynější intelekt. Ale nyní jsme dospěli k bodu vývoje lidstva, kdy zase musíme proniknout ke skutečně duchovnímu.
36
VI
Vládnoucí světové myšlenky ve výdechu
Skutečné já, působící ve vývoji tepla
3. února 1924
Pozorujeme-li běh lidského života, vidíme, že je v něm určitý rytmus, projevující se ve střídání bdění a spánku. Pohleďme na to, co bylo v posledních přednáškách řečeno o článcích člověka, ze stanoviska bdění a spánku! Pozorujme to, oč tu jde, obyčejným vědomím zcela zevně. U bdícího člověka zůstávají vnitřní děje v jeho podvědomí nebo nevědomí. Bdící člověk má smyslové vjemy, které zprostředkují jeho vztah k pozemskému a mimozemskému okolí, a projevuje svou vůli. Možnost pohybu existuje u něho jako projev podnětů jeho vůle.
Pozorujeme-li člověka zevně, vidíme, že vnitřní životní pochod trvá dále i za spánku. Vidíme, že za spánku jsou smyslová činnost i myšlení na ní založené, potlačeny. Vidíme, že je potlačen aktivní citový život.
Pozorujeme-li prostě a bez předsudků, co se takto ukazuje obyčejnému vědomí, jistě si musíme říci: Děje, označované jako duševní děje mezi duševnem a zevním světem, ve spánku ustávají; za spánku nanejvýše probíhá snový život. A jistě nesmíme připustit, že po každém procitnutí se tyto duševní děje znovu tvoří z ničeho. To by byla i pro obyčejné vědomí myšlenka zcela absurdní. Nepředpojatému uvažování nezbývá nic jiného, nežli předpokládat, že všechno to, co je v člověku nositelem duševních dějů, za spánku v člověku nepůsobí. Že v něm nepůsobí to, co v jeho smyslech vzbuzuje vědomí o zevním světě, co burcuje toto vědomí zevního světa k myšlení, že tu není to, co vycházejíc z vůle uvádí tělo do pohybu, a že tu není to, co dává vznik pocitu obyčejných organických dějů.
Za bdění jsme si vědomi, že myšlenky zasahují do našeho organismu, i když obyčejným vědomím nemáme přehled, jak myšlenka, představa, proudí do svalové soustavy, do soustavy kostní a zprostředkuje vůli. Ale tohoto zasahování duševních podnětů do tělesnosti jsme si vědomi, a musí nám být jasné, že když spíme, toto zasahování chybí.
Na základě čistě zevního pozorování tedy můžeme říci, že spánek lidské bytosti něco ubírá. Pohlédneme-li na lidské fyzické tělo, je za spánku činné dále, stejně jako za bdění. Ale také děje, které jsme označili jako éterický organismus, trvají za spánku dále. Již na základě vnějšího pozorování musíme říci, že éterický organismus je tu i za spánku.
Nezůstaneme však stát při těchto závěrečných úsudcích, ale budeme tak usuzovat i vzhledem k astrálnímu tělu a organizaci já, až nám před duševní zrak vystoupí skutečné pozorování vyvinutého vědomí.
Nejprve si představme, že astrální tělo v člověku působí prostřednictvím všeho vzdušného a plynného v lidském organismu. V každém účinku, způsobeným něčím vzdušným, musíme v člověku především poznávat astrální tělo.
Dále víme, že nejdůležitější činností astrálního těla ve vzdušném působení je především dýchání, a víme také, že musíme rozeznávat vdech a výdech. Vdech je pro nás to, co je oživující. Ale víme také, že vnějšímu světu odevzdáváme to, co je usmrcující. Fyzikálně řečeno, přijímáme kyslík a vydechujeme kysličník uhličitý. Ale
37
to nás nyní zajímá méně. Nyní nás zajímá právě tento výsledek obyčejné zkušenosti, že oživující vdechujeme a usmrcující vydechujeme.
Nyní jde o to, abychom vzhledem k životu ve spánku použili vyššího poznání: imaginaci, inspiraci a intuici, o kterém jsme mluvili v nedávných dnech. Musíme zkoumat, zda-li je tu něco, co souhlasí se závěrečným úsudkem, který si musíme utvořit: že z člověka něco vystoupilo.
Tuto otázku je možno zodpovědět jen tak, že položíme jinou a odpovíme na ni: Je-li tu něco, co je mimo člověka, jak je tomu potom s tím?
Nuže, dejme tomu, že člověk skutečně dospěl k inspiraci. Má možnost poznávat inspirací. V té chvíli také může uměle přivodit stav spánku, ale tak, že to není stav spánku, ale právě jen vědomý stav inspirace, kdy do vědomí proudí duchovní svět.
Nyní bych tuto věc chtěl vylíčit srozumitelněji. Předpokládejte, že ten, kdo dosáhl takového inspiračního vědomí, dokáže cítit, jak v něm duchovní hudbou mluví duchovní světové bytosti. Tady při tomto inspiračním poznání nabývá určitých zkušeností. Ale také si řekne: Ano, tyto zkušenosti teď mají zvláštní účinek, a sice ten, že to, o čem jsem předpokládal, že je to za spánku mimo člověka, pro mně není již něco neznámého. Co se tu objevuje, můžeme přirovnat k následujícímu:
Dejme tomu, že jste před deseti lety měli nějaký zážitek a zapomněli jste jej. Nějaký podnět způsobí, že si na něj opět vzpomenete. Dostanete do svého vědomí něco, co bylo mimo něj, ale co je s vámi přece spojeno.
Tak se děje tomu, kdo má intimnější vědomí a dospěl k inspiraci. Začíná se mu vynořovat to, co se dělo ve spánku, stejně jako se vynořují vzpomínky na zážitky. Jenže tyto vzpomínky na zážitky byly jednou ve vědomí. Zážitky ve spánku tu dříve nebyly, ale teď vstupují do vědomí, takže má člověk vlastně pocit, jako by vzpomínal na něco, co ovšem v tomto pozemském světě nezažil docela vědomě, ale co přichází do vědomí jako vzpomínky; začíná pak rozumět tomu, co se děje v době spánku. Prožívá to inspiračním vědomím a z neznámého se pak stává známé. A člověk poznává to, co v době spánku z člověka vystoupilo, co za spánku vlastně koná.
Kdybyste přeměnili do řeči, co prožíváte za bdění v dechu, řekli byste: Děkuji prvku, který vdechuji, že jsem prostoupen životem, ale nemohu děkovat prvku, který vydechuji, neboť ten je smrtící.
Jste-li mimo své tělo když spíte, pak se vám stává vlastní vzduch, který vydechujete, právě neobyčejně sympatickým živlem. Když jste bděli, nevšímali jste si toho, co je možno vydechovaným vzduchem prožívat, neboť jste viděli jen vzduch vdechovaný, který poskytuje oživující prvek. Ale tentýž pocit máte ke vzduchu, který odmítáte, je-li ho mnoho v místnosti. Říkáte, že je vám z tohoto vydechovaného vzduchu nevolno. Fyzické tělo jej nesnáší ani za spánku, ale duševně-duchovní část, která je mimo tělo, takřka vdechuje, fyzikálně řečeno, právě vydechovaný kysličník uhličitý. Ale to je děj duchovní, není to děj dýchání. Je to přijímání dojmu, který vyvolává vydechovaný vzduch. Ale nejen to. Tímto vydechovaným vzduchem setrváváte i za spánku se svým fyzickým tělem, neboť si říkáte, že patříte k tomu, co tento usmrcující vzduch vydechuje – k vašemu tělu. Cítíte se úplně v atmosféře, kterou vydechujete.
A tento vydechovaný vzduch vnímáte tak, že si řeknete: To jsem já sám, to je mé vnitřní lidství, které srší do vesmíru. A to, co k vám proudí ve vydechovaném vzduchu jako váš vlastní duch, to se vám objevuje jako něco slunečního.
Nyní víte, že astrální tělo člověka, je-li v lidském těle, nachází ve vydechovaném vzduchu zalíbení, a že ho v nevědomí používá k tomu, aby uvádělo do pohybu organické děje, aby v nich nechávalo proudit vnitřní čilost. Prostě když spíte, je
38
astrální tělo mimo tělo fyzické a ve vydechovaném vzduchu citově přijímá tajemství vlastní lidské bytosti.
Zatím co sršivým pohybem vycházíme do kosmu, pohlíží duše nevědomě, vědomě teprve v inspiraci, na vnitřní děj.
Vzniká pak podivuhodný dojem. Je to tak, jako by z temnoty povstávalo něco, co kráčí vstříc spícímu člověku; jako by za tím bylo temno a v tomto temnu se zjevoval zářící vydechovaný vzduch. Podstatu toho, co je v temnu, poznáme tak, že nás všední myšlenky opustily a že z toho, co z člověka proudí, se vynořují vládnoucí světové myšlenky, objektivně tvůrčí myšlenky. Je zde temné a je zde sršící jasné, a v tom postupně vystupují tvůrčí myšlenky. To temné je tma, která zahaluje obyčejné všední myšlenky, myšlenky mozku. Tady nabýváme velmi přesného dojmu: to, co pro pozemský fyzický život pokládáme za nejdůležitější, se zatemňuje, jakmile se to ocitne mimo fyzické tělo a mnohem intenzivněji, než můžeme předpokládat v obyčejném vědomí, pozorujeme, jak jsou tyto myšlenky závislé na fyzickém nástroji, mozku. Mozek zadržuje všední, obyčejné myšlenky, které na něm lpí. Tady venku již není třeba myslet stejně, jako ve všedním životě, neboť tady pohlížíme na myšlenky, které proudí tím, co se nám ve vydechovaném vzduchu jeví jako my sami. Tak inspirační vědomí pozoruje, jak je za bdění astrální tělo ve fyzickém těle a jak začíná s pomocí vydechovaného vzduchu vykonávat úkony, které ve fyzickém těle vykonávat má. Pozoruje také, jak toto astrální tělo, je-li za spánku venku, přijímá dojmy vlastní lidské bytosti. Za bdění je naším zevním světem tento svět, který nás obklopuje jako náš obzor, na kterém stojíme ve svém zemském okolí, a nebeská klenba nad ním; za spánku se naším zevním světem stává to, co je uvnitř naší kůže, a co jinak tvoří náš vnitřní svět. Jenže to, co k nám proudí ve vydechovaném vzduchu, cítíme. Především tu máme pociťovaný vnější svět.
Ale tady se naskytá ještě něco jiného. Při bdění zůstává člověku v nevědomí to, co se připojuje k dýchání; totiž krevní oběh. Ten si za spánku začínáme velmi uvědomovat. Začíná se vynořovat jako docela nový svět, který nejenom cítíme, ale kterému začínáme rozumět z jiného hlediska, než z jakého rozumíme věcem obyčejným vědomím. Jako pohlížíme na vnější přírodní děje za svého pozemského života, tak inspiračním vědomím pohlížíme na oběh krve – ale vůle jako životní děj zůstává u každého spáče v nevědomí. Nyní poznáváme, jak všechno, co v obyčejném vědomí vyvíjíme vědomou vůlí, má v nitru vždy protichůdný děj.
Uděláte-li krok, nestane se jen to, že své tělo přenesete na jiné místo, ale ve vašem nitru dochází k jistému tepelnému ději, který unáší vzdušné. Tento děj je nejzevnější stránkou toho, co se potom stejným způsobem odehrává v nitru – děje výměny látek v souvislosti s krevním oběhem. Obyčejným vědomím pozorujeme změnu místa jako projev své vůle; nyní pohlížíme na sebe a vidíme děje, které probíhají v nitru člověka, které je nyní vaším světem. Děj, na který tu pohlížíte, opravdu není takový, jak jej na základě anatomie konstatuje dnešní přírodovědec nebo lékař, nýbrž je to velkolepý duchovní děj, který v sobě skrývá nesmírně mnoho tajemství. Je to děj, který již sám ukazuje, že vlastní hnací motor, působící v nitru člověka, není vůbec nynější já. Co člověk v obyčejném životě nazývá svým já, to je pouhá myšlenka. Ale to, co v člověku působí, je já minulých pozemských životů. Vidíte, jak v tomto celém vnitřním průběhu, zejména tepelných dějů, působí z dávno minulých časů reálné já, jež prošlo časovým vývojem mezi smrtí a novým zrozením. Vidíte, jak tu působí něco zcela duchovního, jak je nejnepatrnější a nejsilnější děj ve výměně látek projevem toho, co je právě nejvyšší podstatou člověka.
39
Inspirací jsme tedy přiváděni k tělu astrálnímu, intuicí k lidskému já. Intuice a inspirace jsou za spánku v já a v astrálním těle potlačeny; ale když jsou probuzeny, pak člověk na sebe pohlíží z vnějšku. V čem spočívá tento vnější pohled?
Vzpomeňte si, že jsem již řekl: Tady je člověk ve své přítomné inkarnaci. Pohlíží-li nazpět, vidí, jak jeho éterické tělo sahá poněkud před jeho narození nebo početí. Ale jeho astrální tělo jej vede do celé oné doby, která uplynula mezi poslední smrtí a tímto zrozením. A intuice ho vede zpět do předešlého pozemského života.
Když spíte, není to nic jiného než to, že vědomí, které je jinak ve fyzickém těle, převedete nazpět, že se s ním vracíte. Spánek je tedy vlastně návrat k tomu, co se obyčejnému vědomí jeví jako minulé, co je však přece stále tady. Musíme si být vědomi, že spánek je pokaždé návrat do oblastí, kterými jsme prošli v předzemském bytí, nebo dokonce návrat do minulých inkarnací. Člověk ve spánku skutečně prožívá to, co prožil také v předzemském bytí, co náleží dřívějším inkarnacím, jenže to nemůže zachytit.
S pojmem času se musí stát úplná změna, metamorfóza. Musí se úplně změnit. Když se tedy zeptáme, kde je člověk, když spí, musíme říci: Je vlastně ve svém předzemském bytí, nebo se dokonce vrátil do dřívějších pozemských životů. Srozumitelně vyjádřeno, řekneme: Člověk je mimo své fyzické a éterické tělo. Ale reálný základ toho jsem vám vyložil. Jeví se jako rytmické střídání bdění a spánku.
Docela jiné poměry nastanou po smrti člověka. Nejnápadnější je tady to, že člověk zanechává v pozemském životě své fyzické tělo, které nyní přijímají síly fyzického světa a zničí je. Nemůže již vzbuzovat stejné dojmy, které činí spící člověk vydechováním vzduchu, protože již nedýchá. I úkony fyzického těla jsou nyní pro tohoto člověka ztraceny. Ale něco ztraceno není. Ve svém duševním životě máme myšlení, cítění a chtění. Ale nad to máme ještě něco zvláštního. Je to vzpomínka. Nepřemýšlíme jen o tom, co je právě před námi nebo kolem nás. Naše nitro skrývá i zbytky toho, co jsme prožili, a v myšlenkách se to zase objevuje. Ohledně vzpomínek mají psychologové zcela zvláštní názory. Říkají asi následující: Člověk používá smysly; vnímá to či ono a přemýšlí o tom. Má myšlenku. Odejde a na celou věc zapomene. Po nějaké době ji vyzvedne ze své paměti a objeví se vzpomínka na to, co tu kdysi bylo. Tito lidé si myslí, že člověk si při zážitku utvořil představu, myšlenku, ta někam zapadla, že je v jakési skříni, a když si člověk zase vzpomíná, myšlenka z té skříně zase vystoupí. Buď vyskočí nebo ji člověk vytáhne.
Takováto představa je již vzorem zmateného myšlení. Vůbec neodpovídá skutečnosti. Srovnejte jen přímý vjem, k němuž připojujete myšlenku, s tím, jak se vzpomínková myšlenka vynořuje. To vůbec nerozeznáte.
To, co vnímáme, vnímáme svými představami, svým myšlením následujícím způsobem: když myslíme, vnímáme. Ale vnímání také vchází do našeho těla. Myšlenka se od něj pouze odráží. Něco vchází do našeho těla, ale to nevnímáme. K tomu dochází tehdy, když o tom přemýšlíme, čímž vzniká dojem. To, co do těla vchází, není myšlenka, ale něco docela jiného. To však opět vyvolává děj, který vnímáme později a o kterém si tvoříme vzpomínkovou myšlenku, jako si tvoříme myšlenku při vnímání vnějšího světa.
Musím vás obtěžovat tímto líčením, protože jinak byste vzpomínce neporozuměli. Děti, ve zvláštních případech mnohdy i dospělí, vědí, jak těžko do nich vchází nové myšlenky. Jen si vzpomeňte, jak si mnozí, chtějí-li si něco vtlouci do hlavy, pomáhají hlasitým mluvením, jiní divnými posuňky. Ve skutečnosti jde o to, aby se souběžně s pouhým dějem představování vyvíjel docela jiný děj. Při tom, o co tu jde, je to, na co si vzpomínáme, vlastně tím nejmenším.
40
Prosím vás, od procitnutí až do usnutí přece neustále kráčíme světem, a ze všech stran na nás doléhají dojmy. Všímáme si jen málokterých, ale ony si všímají nás, a vtiskují do nás velmi mnohé, na co si později nevzpomínáme. V hlubinách naší bytosti existuje bohatý svět, ze kterého do svých myšlenek dostáváme jen jednotlivé útržky. Tento svět je v nás vlastně uzavřen, je v nás jako hluboké moře. A vzpomínková představa vyráží vzhůru jako jednotlivé nárazy vln. Ale je to v nás. Pohleďte, to, co je takto v nás, nám nedal fyzický svět. A také nám to nemůže vzít. Hned po smrti má člověk ve svém éterickém těle všechny své zážitky jako vtištěny. Má je v sobě takřka sbaleny.
Za mého pozemského života na mne učinilo dojem velmi mnoho. To všechno vstoupilo do mého éterického těla. Přehlížím to, ale tento přehled je stále nejasnější. Jako bych viděl strom, který na mne učinil veliký dojem. Nejprve jej vidím v té velikosti, kterou na mne ve fyzickém prostoru učinil dojem. Roste, ale stává se mlhavějším. Tak tomu je: poznal jsem fyzického člověka, a mám ho před sebou hned po své smrti tak, jak se jeho podoba vtiskla do mého éterického těla. Nyní roste a stává se stále mlhavější; všechno roste a stává se stále mlhavějším. Až doroste do celého kosmu, stane se docela mlhavým a úplně zmizí.
Tak uplyne několik dní. Všechno se člověku stává ohromným, tou ohromností mlhavým a stále slabším; to je odpadající druhá mrtvola. Ale je tomu vlastně tak, že ji kosmos člověku odnímá. Nyní je člověk ve svém já a ve svém astrálním těle. To, co se vtisklo do jeho éterického těla, je nyní v kosmu. To se vylilo do kosmu. Za kulisami našeho vlastního bytí vidíme působení světa.
Nyní stojíme ve světě a vzhledem k zážitku s naším éterickým tělem si říkáme: Ve světě jsme skutečně ne pouze sami pro sebe, ale svět má s námi nějaký úmysl. Postavil nás do světa, aby to, co je v něm, námi mohl nechat projít a zase to od nás mohl ve změněné formě přijmout. Svět lidi potřebuje, protože tak se svým obsahem stále znovu naplňuje. Svět dodává lidskému éterickému tělu své světové myšlenky a zase je přijímá v prolidštěném stavu. Člověk tu není pro sebe sama, je tu pro světy.
Vyšli jsme z toho, že jsme řekli: Člověk se vůči světu cítí cizincem dvojím způsobem: jednak vzhledem k vnější přírodě, která ho ničí, jednak vzhledem ke svému duševnímu životu, který rozkvétá, bují, uvadá atd., což se člověku právě stává světovou záhadou.
Na základě duchovního pozorování začíná člověk cítit, že pro svět není pouze cizincem, ale že mu svět něco dává a zase si něco bere. Člověk se se světem začíná cítit úzce spřízněný.
Počátek anthroposofického pozorování spočívá tedy v tom, vejít v přátelství se světem, jenž nás nejprve při našem vnějším pozorování odmítl. Anthroposofickým poznáním se stáváme lidštějšími. Kdo tento citový odstín, tento odstín srdce, nemůže přijmout do anthroposofického poznání, ten z anthroposofie nemá to pravé. Teoretická anthroposofie je totiž něco, na co by se hodilo přirovnání: Někdo velmi touží seznámit se s člověkem, kterého jednou poznal anebo který se mu něčím stal blízký, a dostane jeho fotografii. Ta ho snad může těšit, ale nerozehřeje ho, protože v ní nenalézá živého člověka.
Teoretická anthroposofie je fotografií toho, čím vlastně chce anthroposofie být, a sice něčím živoucím. Chce používat slov, pojmů a idejí k tomu, aby dávala proudit živoucímu z duchovního světa do světa fyzického. Anthroposofie nechce jen zprostředkovat poznatky, chce probouzet život. A dovede to. Ovšem, abychom život cítili, musíme sami život přinášet vstříc.
41