Rudolf Steiner - Antroposofie I.
23. 2. 2013
Rudolf Steiner
Anthroposofie
Obsah
I Anthroposofie, touha lidí přítomné doby ................................1
II Meditativní vědomí ....................................................................9
III Přechod od obyčejného vědění k iniciačnímu poznání.......16
IV Zesílené myšlení a druhý člověk
Dýchání a člověk vzdušný ..........................................................23
V Láska jako síla poznávací
Organizace já v člověku ..............................................................31
VI Vládnoucí světové myšlenky ve výdechu
Skutečné já, působící ve vývoji tepla ........................................37
VII Vztahy snového života k zevní skutečnosti .........................42
VIII Vztahy snového světa k imaginativnímu poznání
Jak se stáváme dlužníky života?
Základ karmy ................................................................................48
IX Lidská schopnost vzpomínky .................................................55
I
Anthroposofie,
touha lidí přítomné doby
19. ledna 1924
Pokusím-li se podat určitý úvod do anthroposofie, měl by to být zároveň návod, jak je možno anthroposofii dnes před světem prezentovat. Nežli však k tomu přistoupím, chci předeslat několik úvodních slov.
Obyčejně se dostatečně nepřihlíží k tomu, že duchovno je přece jen něco živoucího; a toho, co žije, je také nutno se v plném životě zmocnit. Jestliže se cítíme nositeli anthroposofického hnutí v Anthroposofické společnosti, nesmíme prostě předpokládat, že anthroposofické hnutí se začíná každý den. Je tu již déle než dvě desetiletí a svět k němu zaujal své stanovisko. Proto, ať stojíme v anthroposofickém smyslu v jakémkoli poměru ke světu, je nutno mít pocit, že jde o něco, k čemu svět zaujal stanovisko; tento pocit musí být v pozadí! Nemáme-li tento pocit a myslíme-li si, že prostě zastupujeme anthroposofii v absolutním smyslu, jak by se to mohlo dělat také před dvěma desetiletími, pak budeme stavět anthroposofii před světem víc a více do nesprávného světla. A právě toho už bylo dost; tomu by se měl udělat
1
konec. Vánočním sjezdem k tomu měl být dán začátek, který nesmí zůstat bez účinku, jak jsem již nejrůznějšími směry naznačil.
Od každého člena Anthroposofické společnosti se ovšem nemůže očekávat, že si stanoví nové podněty, není-li to v jeho duševní povaze. Každý má právo, aby byl dále – řekl bych – účastným členem, který věci přijímá a spokojí se s tím. Kdo však chce mít účast na tom, aby nějakým způsobem zastupoval anthroposofii před světem, ten nemůže nechat bez povšimnutí to, co jsem vyložil. V tom musí napříště vládnout nejúplnější pravda – nejenom ve slovech, ale i v konání.
Nuže, milí přátelé, taková úvodní slova budu jistě pronášet ještě častěji. Začněme nyní s úvodem do anthroposofického světového názoru.
Kdo chce mluvit o anthroposofii, musí především předpokládat, že to, co chce říci, není vlastně nic jiného, nežli to, co praví samotné srdce jeho posluchače. Nikdy na celém světě neměla žádná zasvěcovací věda v úmyslu něco jiného, nežli to, co vlastně praví samotná srdce těch, kteří to chtějí slyšet. Nejvlastnější základní tón anthroposofických výkladů tedy vlastně musí vystihnout to, co je nejhlubší potřebou srdcí těch lidí, kteří anthroposofii potřebují.
Pozorujeme-li dnes lidi, kteří se dostávají nad povrch života, vidíme, že se obnovily dávné, dlouho trvající pocity každé lidské duše. Vidíme, že lidé dnes mají ve svém podvědomí závažné otázky, otázky, které ani nemohou být uvedeny do jasných myšlenek, natož aby na ně civilizovaný svět poskytl odpověď. Ale takové otázky tu existují. A jsou hluboko v nitru velikého počtu lidí. Nacházejí se vlastně ve všech skutečně myslících lidech přítomné doby. Když však tyto otázky vyjádříme slovy, nejprve se zdá, jako by byly přivedeny zdaleka, a přece jsou tak blízko. Jsou v největší blízkosti duší myslících lidí.
Z celé škály záhad, které dnes člověka tísní, můžeme především uvést dvě otázky. Pohlíží-li lidská duše na své vlastní lidské bytí a na okolní svět, nabízí se jí jedna otázka. Lidská duše vidí, jak zrozením člověk vchází do pozemského bytí. Vidí, jak život plyne mezi zrozením nebo početím a fyzickou smrtí. Vidí, jak tento život plyne, naplněn nejrozmanitějšími vnitřními i vnějšími zážitky. A lidská duše také vidí venku přírodu, všechnu tu plnost dojmů, jež na člověka doléhají a postupně naplňují lidskou duši.
Nyní tato lidská duše žije v lidském těle a vnímá především jednu věc. Příroda vlastně přijímá všechno, co lidská duše z fyzického pozemského bytí vidí. Když člověk projde branou smrti, přijímá příroda svými silami, některým živlem, lidské fyzické tělo, přičemž není valného rozdílu mezi pohřbením žehem nebo do země. Ale co s tímto fyzickým tělem činí? Zničí je. Lidská duše obyčejně nesleduje, jakými cestami se ubírají jednotlivé látky tohoto fyzického lidského těla. Ponoří-li se však člověk do úvah na místech, kde je zvláštní způsob pohřbívání, pak se mocným dojmem prohlubuje jeho pozorování toho, co příroda podniká se vším tím, co je na člověku fyzicky-smyslového, když projde branou smrti. Existují totiž uzavřená podzemní sklepení, ve kterých se na vzduchu uchovávají lidské mrtvoly, které vyschnou. A co je z nich po nějakém čase? Je z nich zpitvořená lidská podoba, pozůstávající již jen ze zvětralého uhličitanu vápenatého. A pohne-li se jen trochu touto vápencovitou hmotou, která pitvorně napodobuje lidskou podobu, rozpadne se v prach.
Když duše pozoruje, co se vlastně děje s tím, co bylo člověku nástrojem mezi zrozením a smrtí, působí to na ni hlubokým dojmem. Člověk pak hledí na přírodu, která mu dává poznání, z níž vlastně všechno své poznání čerpá, a praví si: Tato příroda, jež dává ze svého lůna vyrůstat nejpodivuhodnějším krystalům, tato příroda, jež ze sebe každého jara kouzlí pučící, bující rostliny, tato příroda, jež stromy,
2
obrostlé kůrou, udržuje po desetiletí, tato příroda, jež vysílá své vody vzhůru do oblak, tato příroda, na níž září něco neznámého z hvězd, tato příroda má k tomu, co člověk uprostřed ní mezi zrozením a smrtí na sobě nosí, takový poměr, že to zničí až do úplné proměny v prach.
Člověku je příroda se svými zákony ničitelkou. Stojíme před lidskou postavou; před vším podivuhodným co má – a je toho mnoho, neboť je dokonalejší nežli všechny jiné podoby, které je možno na Zemi nalézt. A na druhé straně je tu příroda se svými kameny, se svými rostlinami, se svými zvířaty, se svými oblaky, s řekami a horami, se vším, co na ni září z moře hvězd, co na ni proudí ze Slunce světlem a teplem, a tato příroda nestrpí ve své vlastní zákonitosti lidskou podobu.
To, co tu stojí jako člověk, se rozpadá v prach, je-li to odevzdáno přírodě. To člověk vidí. Netvoří si o tom ideje, ale tkví to hluboko v jeho mysli. Pokaždé, když člověk pohlíží na smrt, usazuje se to hluboce do jeho mysli. V ní se podvědomě vytváří otázka, a to nikoli z pouhého egoistického cítění, nikoli z pouhé povrchní naděje na další posmrtný život, otázka, která tkví v duši jako nesmírně zajímavá, významná a která znamená štěstí a neštěstí duše, i když si ji člověk neformuluje. Všechno, co se vědomí člověka osudově jeví jako štěstí a neštěstí na Zemi, je vlastně nepatrné proti tomu, co se jako nejistota cítění vytváří při pohledu na smrt. Potom se tato otázka formuluje následovně:
Odkud pochází tato lidská podoba? Pohlížím na podivuhodně utvořený krystal, pohlížím na útvary rostlin, na podobu zvířat, pozoruji, jak řeky proudí, vidím hory, vidím všechno to, co mluví z oblaků, co mluví z hvězd. Vidím to všechno... (tak si praví člověk). Z toho ze všeho nemůže přicházet lidská podoba, neboť to všechno má pro ni jen ničivé síly, síly působící rozpad.
A tu vzniká v lidské mysli, v lidském srdci, vlastní úzkostná otázka: Kde je tedy svět, ze kterého přichází lidská podoba? Kde je tento svět? Z pohledu na smrt vzchází úzkostná otázka: Kde je ten svět, ten druhý svět, ze kterého přichází lidská podoba?
Neříkejte, milí přátelé, že jste ještě neslyšeli tuto otázku takto formulovanou. Nasloucháme-li tomu, co lidé ze své hlavy svěřují řeči, neslyšíme vyjádření této otázky. Slyšíme-li nářky srdcí lidí, kteří se mnohdy chopí nějaké maličkosti ve svém životě, všelijak o ní uvažují a přidávají tím tak další odstín k celé otázce svého osudu – kdo rozumí této řeči srdce, ten slyší, jak srdce z nevědomých hlubin říká: Který je to onen jiný svět, z něhož přichází lidská podoba, jestliže přece člověk svou podobou tomuto světu nenáleží?
Tak stojí před člověkem svět, který spatřuje, na který hledí, který vnímá, o kterém utváří svou vědu; svět, který mu dává důvody k jeho náboženské úctě. Tak před ním stojí tento svět a člověk stojí na zemi a má v hloubi své mysli pocit, že tomuto světu nenáleží, že musí existovat jiný svět, který ho v jeho podobě vykouzlil ze svého klínu.
Kterému světu náležím? – Tato otázka zní ze srdcí lidí přítomné doby; je to obsáhlá otázka. A jsou-li lidé nespokojeni s tím, co jim podává dnešní věda, je to proto, že si kladou tuto otázku v hloubi své mysli, a že věda je daleka toho, aby se alespoň nějak dotkla otázky: Který je to svět, jemuž člověk vlastně náleží, když to není svět viditelný?
Milí přátelé, vím zcela jistě, že to, co jsem řekl, jsem neřekl já, ale propůjčil jsem jen slova tomu, co říkají srdce. A o to jde. Nemůže jít o to, přednášet lidem něco, co je lidským duším neznámé – to může být vzrušující – ale jde jedině o to, formulovat slovy to, co lidské duše samy ze sebe říkají. Co člověk vidí ze sebe sama, co vidí ze svých bližních, to nenáleží do ostatního viditelného světa. Člověk si může říci, že ani
3
prst jeho těla nenáleží do tohoto viditelného světa, který má v sobě pro každý prst pouze sílu ničení.
Tak nejprve člověk stojí před velikým neznámem. Ale stojí před ním, hledíc sám na sebe jako na jeho příslušníka. To však jinými slovy znamená: vzhledem ke všemu, co člověk není, je kolem něho duchovní světlo; v okamžiku, kdy člověk obrátí pohled sám na sebe, celý svět se zatemní a nastane tma; člověk tápe ve tmě, nesa v ní záhadu své vlastní bytosti. Tak tomu je, pohlíží-li na sebe člověk z vnějšku jako na zevní bytost, stojící v přírodě. Nemůže se k tomuto světu přiblížit jako člověk.
A zase nikoli hlava, ale hlubiny vědomí si formulují otázky, jež jsou podřadnými otázkami otázky obecné, o níž jsem právě mluvil. Pozoruje-li člověk své fyzické bytí, jež je jeho nástrojem mezi zrozením a smrtí, pak ví: Bez tohoto fyzického světa nemohu v tomto bytí mezi zrozením a smrtí vůbec žít, neboť si v něm musím neustále vypůjčovat od viditelného světa. Každé sousto, které vezmu do úst, každý doušek vody je z tohoto viditelného světa, jemuž přece vůbec nenáležím. Nemohu bez něho ve fyzickém bytí žít. A sním-li právě sousto z látky, která přece musí náležet tomuto viditelnému světu a projdu-li hned po požití tohoto sousta branou smrti, v tom okamžiku náleží to sousto ve mně ničivým silám tohoto viditelného světa. A že ve mně samém těmto ničivým silám nenáleží, před tím je musí chránit má bytost, má vlastní bytost. Ale nikde venku ve viditelném světě nelze tuto mou vlastní bytost nalézt. Co činí má vlastní bytost s tímto soustem, co činí s douškem vody, který beru do úst? Kdo jsem já, jenž látky přírody přijímá a přeměňuje? Kdo jsem? To je druhá otázka, jež vzniká z první.
Uvádím-li se do vztahu k viditelnému světu, neprocházím jen tmou, ale jednám v té tmě, aniž vím, kdo jedná, aniž vím, jaká je to bytost, kterou označuji jako své já. Jsem zcela odevzdán viditelnému světu, ale nenáležím mu.
To člověka z viditelného světa pozvedá. To způsobuje, že se sám sobě jeví jako příslušník zcela jiného světa. A objevuje se úzkostná, veliká otázka plná pochybností: Kde je onen svět, kterému náležím?
Čím pokrokovější je lidská civilizace, čím více se lidé naučili intenzívně myslet, tím úzkostnější se stává tato otázka. Tkví dnes v hlubinách lidské mysli.
Vzhledem k této otázce se lidé dělí, pokud náleží civilizovanému světu, vlastně jen na dvě třídy. Jedni ji potlačují, rdousí, neujasňují si ji, ale trpí tím jako strašlivou touhou tuto záhadu člověka rozřešit; druzí se vůči této myšlence omamují a namlouvají si proto všelicos z vnějšího bytí. Omámeni zahlazují v sobě pevný pocit vlastního bytí. Jejich duše se zmocňuje nicota. Tento pocit nicoty dnes tkví v podvědomí přemnohých lidí.
To je jedna stránka, jedna veliká otázka s onou podřadnou otázkou. Vynořuje se – pohlíží-li člověk na sebe z vnějšku a vnímá-li svůj poměr ke světu mezi zrozením a smrtí – jen zcela temně, podvědomě.
Druhá otázka však vzniká, pohlíží-li člověk do svého vlastního nitra. Tady je druhý pól lidského bytí. V něm tkví myšlenky. Člověk vyvíjí vůči vnější přírodě pocity a city, působí na ni svou vůlí. Potom obrací svůj pohled na své vlastní nitro. Před jeho duší se vlní myšlení, cítění a chtění. Tak se svou duší stojí v přítomnosti. K tomu přistupují vzpomínky na minulé zážitky, vzpomínky na věci, které viděl v dřívějších dobách nynějšího pozemského bytí. To všechno vyplňuje jeho duši.
Co je to?
Člověk si netvoří jasné ideje o tom, co je vlastně obsahem jeho nitra; jeho podvědomí však takové ideje vytváří. Již pouhá migréna, která zaplašuje myšlenky, činí ihned nitro člověka záhadou. I každý spánek je činí záhadou, když člověk nehybně leží a nemá možnost vstoupit do vztahu se zevním světem. Člověk cítí, že
4
se jeho fyzické tělo musí hýbat. Pak vystoupí v jeho duši myšlenky, city, podněty vůle. Ale kámen, který jsem právě pozoroval, který má ten nebo onen krystalický tvar, zůstal i po mém přerušeném pozorování takovým, jakým je. Moje myšlenka se vynořuje, objevuje se v duši jako obraz a zase pomine. Je pociťována jako něco nekonečně cennějšího nežli svaly a kosti, které člověk v sobě má. Ale je něčím prchavým, je pouhým obrazem, je méně než obraz, který visí na stěně, neboť obraz po nějakou dobu trvá, až se ve své látce rozpadne. Myšlenka uniká. Myšlenka je obraz, který neustále vzniká a zaniká, je vlnící se, přicházející a odcházející obraz, který se spokojuje se svým obrazným bytím. A přece, pohlédne-li člověk do nitra své duše, nemá nic jiného, nežli tyto obrazné představy. Nemůže než říci, že jeho duševno pozůstává z těchto obrazných představ.
Pohlédnu ještě jednou na kámen. Je venku v prostoru. Trvá. Představuji si jej nyní, za hodinu, za dvě hodiny. Myšlenka mezi tím vždycky zase zmizí. Musí být vždy obnovena. Kámen venku trvá. Co jej nese od hodiny k hodině? Co způsobuje, že myšlenka od hodiny k hodině vzniká a zaniká? Co udržuje a uchovává od hodiny k hodině kámen? Co stále ničí myšlenku, takže musí být znovu podnícena zevním pohledem? Co je to, co kámen udržuje?
Praví se: On existuje. Jemu náleží bytí. Myšlence bytí nenáleží. Myšlenka může uchopit barvu kamene, tvar kamene, ale to, čím se kámen udržuje, uchopit nemůže. To zůstává venku. Do duše vstupuje pouhý obraz.
Tak je tomu s každou věcí vnější přírody ve vztahu k lidské duši. Člověk může na tuto duši pohlížet jako na své vlastní nitro. V ní se odráží celá příroda. Ale jeho duše má jen vznikající a zanikající obrazy, které snímají povrch věcí, ale nitro věcí do nich nevniká.
Jdu se svými představami světem. Snímám všude z věcí jejich povrch. Ale to, čím věci jsou, zůstává venku. Jdu se svou duší tímto světem, který mě obklopuje. Ale tento svět zůstává venku. Co je uvnitř, k tomu zevní svět s tím, co je vlastně zdáním, neproniká.
Když člověk při pohledu na smrt takto stojí před světem, který ho obklopuje, musí si říci: Tomuto světu nenáležím, moje bytost náleží jinému světu. K tomuto světu nemohu proniknout, pokud žiji ve fyzickém těle. A pronikne-li k němu mé tělo po mé smrti, nemůže do něho vejít, neboť pak je pro ně každý jeho krok ničením.
Vně existuje svět. Vnikne-li do něj člověk, svět ho zničí, nestrpí jeho bytost. Chce-li však zevní svět vniknout do jeho duše, také nemůže. Myšlenky jsou obrazy, které stojí mimo podstatu, mimo bytí věcí. Bytí kamenů, rostlin, zvířat, hvězd, oblaků do lidské duše nevchází. Člověka obklopuje svět, který nemůže vniknout do jeho duše, svět, který zůstává venku.
Na jedné straně zůstává člověk vně přírody – stává se mu to jasným při pohledu na smrt, na druhé straně zůstává příroda vně jeho duše.
Člověk na sebe pohlíží jako na něco vnějšího. Musí se v něm vynořit otázka po jiném světě. Člověk sleduje to, co je mu v jeho vlastním nitru nejbližší, nejdůvěrnější. Sleduje každou myšlenku, každou představu, každý dojem, každý cit, každý podnět vůle. Příroda, v níž žije, k ničemu neproniká. Nemá ji.
Mezi člověkem a přírodou je ostrá hranice. Člověk nemůže k přírodě proniknout, aniž by nebyl zničen. Příroda nemůže vniknout do nitra člověka, aniž by se nestala zdáním. Vmýšlí-li se člověk sám do přírody, může si představit jedině úplné zničení. Pohlíží-li na sebe a táže-li se, v jakém poměru je příroda k jeho duši, nemá z přírody ve své duši nic jiného, než zdání bez podsty.
Ale nese-li v sobě člověk zdání o nerostech, rostlinách, zvířatech, hvězdách, Slunci, oblacích, horách, řekách, nese-li v sobě ve své vzpomínce zdání o všech
5
svých zážitcích v těchto říších zevní přírody, prožívaje to všechno jako své vlnící nitro, má v tomto vlnění vynořující se pocit svého vlastního bytí.
Jaký je to pocit? Jak prožívá člověk tento pocit bytí?
To je možno vyjádřit snad jen obrazem. Pohleďme na širé moře. Vlny přicházejí a odcházejí. Tu jedna vlna, tam jiná vlna, všude vlny, které pocházejí od dmoucí se vody. Tu jedna vlna upoutá pohled, neboť je patrné, že v ní něco žije, že to není pouze vybičované moře. Ale voda toto živé zahaluje ze všech stran. Víme jen, že v té vlně něco žije, ale nevidíme v ní nic jiného nežli vodu, zahalující tento život. Vlna vypadá jako jiné vlny. Jenom z toho, jak mocně se vzdouvá, jakou projevuje sílu, máme pocit, že v ní žije něco zvláštního. Vlna se opět ponořuje a na jiném místě se znovu objevuje; voda vlny zase zakrývá to, co žije v nitru.
Tak je tomu s duševním životem člověka. Vlní se tu představy, myšlenky, vlní se tu city, vlní se podněty vůle; samé vlny. Jedna z těch vln se vynořuje v myšlence, v rozhodnutí vůle, v citu. V tom existuje já. Ale myšlenky nebo city nebo podněty vůle zakrývají to živé jako voda ve vodní vlně. Zakrývají já, jež v nich vězí. A člověk neví, co sám je, neboť to všechno, co se mu jeví na místě, o kterém jen ví, že se tu pozvedá jeho já, že se tu vzdouvá jeho vlastní bytí ... to všechno, co se mu jeví, je jen zdání. Zdání v duši zakrývá bytí, jež tu zcela jistě existuje, jež člověk prociťuje, vnitřně prožívá. Ale zdání mu je zakrývá, jako voda oné vlny zakrývá to živé, jež vystupuje z hlubin moře a jež neznáme. Člověk cítí svou pravou vlastní bytost zahalenou zdánlivým útvarem své vlastní duše. Je to, jako by se neustále chtěl přimknout ke svému bytí, jako by je chtěl nějak uchopit. Ví, že tu je. Ale v okamžiku, kdy je chce uchopit, se mu vždycky vymkne a prchá od něho. Člověk není s to ve vlnění své duše uchopit to, o čem ví, že tu je – jsoucí bytost. A když potom pochopí, že ten vlnící se zdánlivý život duše má co činit s oním jiným světem, který mu vstupuje do představy, pohlíží-li ven do přírody, pak se teprve objevuje strašlivá záhada. Záhada přírody je alespoň taková, že ji prožíváme. Záhadu vlastní duše však neprožíváme, poněvadž ona sama žije, je doslova živoucí záhadou a stálou otázku člověka: Co jsem? před něj staví to, co je pouhé zdání.
Člověk, pohlížející do vlastního nitra, pozoruje, že toto nitro mu neustále dává odpověď: Ukazuji ti z tebe samého jen zdání; a máš-li původ z duchovního bytí, ukazuji ti ve tvém duševním životě z tohoto duchovního bytí zdání.
Tak přistupují k lidskému životu ze dvou stran zkoumající otázky. Jedna otázka vzniká tím, že člověk pozoruje:
Existuje příroda, ale člověk
se může k této přírodě přiblížit jen tehdy,
když se od ní nechá zničit.
Existuje lidská duše, ale příroda
se může k této lidské duši přiblížit jen tehdy,
když se stane zdánlivým útvarem.
Oba tyto poznatky žijí v podvědomí dnešního člověka.
Člověk se pak obrací k tomu, co je dochováno ze starých dob do naší přítomnosti. Tady je neznámá příroda, jež je ničitelkou člověka; tu je zdánlivý útvar lidské duše, k němuž se příroda nemůže přiblížit, ačkoli si člověk ke svému fyzickému bytí nutně potřebuje od přírody půjčovat. Člověk zde stojí tak řečeno ve dvojí temnotě. A vynořuje se otázka: Kde je ten jiný svět, kterému náležím?
Objevuje se dějinná tradice.
6
Kdysi existovala věda, která mluvila o tomto neznámém světě. Obracíme se zpět do dávných dob a nabýváme veliké úcty k tomu, co staré doby chtěly vědecky hlásat o tomto jiném světě, který je všude v nitru přírody. Dovedeme-li jen správně s přírodou zacházet, odhalí se tento jiný svět před lidským pohledem.
Ale novodobé vědomí tuto starou vědu opustilo. Již neplatí. Je zachována podáním, ale neplatí již. Člověk již nemůže věřit, že mu to, co kdysi lidé v dávné době vědecky o světě vyzkoumali, dá dnes odpověď na jeho úzkostnou otázku, která vychází z těchto dvou podvědomých skutečností. Tu se před člověkem objevuje druhá věc: umění.
Ale v umění se opět ukazuje, že tehdejší pěstování umění, produchovňování fyzické látky, vychází z dávných dob. Člověk může tradicí přijmout mnohé z toho, co zůstalo zachováno z dávného uměleckého produchovňování. Ale právě tehdy, vězí-li v jeho podvědomí pravá umělecká povaha, se cítí dnes nespokojen, poněvadž již nedovede to, co ještě Raffael vkouzlil do lidské pozemské podoby jako odlesk jiného světa, kterému člověk svým vlastním bytím náleží. Kterýpak malíř dnes dovede s fyzicky-pozemskou látkou zacházet stylově tak, aby tato látka ukazovala odlesk onoho jiného světa, kterému člověk vlastně náleží!
Třetí, tradicí zachované ze starých dob, je náboženství. Odkazuje lidské cítění, lidskou zbožnost na onen jiný svět. Náboženství kdysi povstalo tím, že člověk přijímal zjevení přírody, která je mu vlastně vzdálena. A pohlížíme-li duchovním zrakem do minulých tisíciletí, nacházíme lidi, kteří také cítili: existuje příroda, ale člověk se k ní může přiblížit jen tehdy, když se od ní nechá zničit.
Ano, toto cítili v hloubi své duše také lidé před tisíci lety; ale pohlíželi na mrtvolu, jež vchází do vnější přírody jako do jakéhosi světového Molocha a je jako mrtvola ničena. Tak tomu ještě bylo u Egypťanů. Sledovali to, ale viděli: toutéž branou, za níž je lidská mrtvola ničena, prochází také lidská duše. Egypťané by nikdy nevytvářeli mumie, kdyby člověk, sledující ve starých dobách duši, neviděl, že toutéž branou, kterou prochází mrtvola, a za kterou jsou mrtvoly ničeny, prochází duše. Ale duše jde dále. Tito lidé dávných dob cítili, jak se tato duše stále zvětšuje, až se rozplyne v kosmu. A potom viděli, jako by se to, co zmizelo do Země, do živlů, opět vracelo ze světových dálav, z hvězd. Viděli, jak lidská duše ve smrti mizí nejprve za branou smrti, potom ji spatřovali na cestě k jinému světu a viděli ji opět navracet se z hvězd. To bylo dávné náboženství – světové zjevení. Světové zjevení z hodiny smrti, z hodiny zrození. Slova se zachovala, víra se zachovala. Má však její obsah ještě nějaký vztah ke světu?
Je to zachováno v náboženské literatuře, v náboženské tradici cizí světu. Je to daleko od světa samého. A člověk nynější civilizace již nemůže spatřovat žádný vztah toho, co mu podává náboženská tradice, k tomu, co je nyní úzkostnou otázkou. Pohlíží do přírody a hledíc na smrt vidí, jak jde fyzické lidské tělo branou smrti a za ní je vydáno zničení. Pak vidí, jak sem při narození vchází lidská podoba a praví: Odkud přichází? Kamkoli hledím, nevidím, odkud přichází. – Z hvězd ji již přicházet nevidí, stejně jako již nemá schopnost spatřovat ji za branou smrti. A náboženství se stalo bezobsažným slovem. Člověk má kolem sebe v civilizaci to, co bylo za dávných časů vědou, uměním, náboženstvím. Ale dávná věda byla opuštěna. Dávné umění se již necítí v jeho niternosti, a co se objevuje jako jeho náhrada, to člověk nedovede povznést z fyzické látky tak, aby jí duchovně prozařovalo.
Z dávných dob zůstalo náboženství. Ale náboženství se nespojuje se světem, a svět zůstává ve vztahu k člověku onou záhadou. Pak člověk pohlíží do svého nitra. Slyší hlas svědomí. V dávných dobách byl hlas svědomí hlasem Boha, který duši převáděl přes oblasti, v nichž propadá mrtvola zániku; Boha, který duši vedl a dal jí
7
podobu pro pozemský život. Byl to Bůh, který potom v duši mluvil jako hlas svědomí. Nyní se stal i hlas svědomí něčím vnějším. Mravní zákony se již neodvozují od božských podnětů. Člověk pohlíží nejprve na to, co je historické, co mu zůstalo z dávných časů. Má jen tušení: obě tyto veliké otázky bytí pociťovali v minulosti jiným způsobem, nežli je pociťuješ dnes, a proto si na ně jistým způsobem mohli dát odpověď. Ty si už odpovědět nedovedeš. Tyto záhady se před tebou vznášejí jako něco zničujícího, protože ti ukazují po smrti jen tvé zničení a tvé duši v životě jen zdání.
Tak skutečně dnes člověk stojí před světem. A z tohoto dojmu vznikají ony dvě otázky, které má anthroposofie zodpovědět. Z těchto obou dojmů promlouvají srdce, a tato srdce praví: Kde je poznání světa, které je hodno těchto dojmů?
Tímto poznáním světa chce být anthroposofie. Chce mluvit o světě a o člověku tak, aby tu opět bylo něco, čemu moderní vědomí může rozumět, tak jako se rozumělo dávné vědě, dávnému umění, dávnému náboženství dávným vědomím. Anthroposofie má pro tento hlas samotného lidského srdce veliký úkol. Není ničím jiným, nežli lidskou touhou přítomné doby. Tím chce anthroposofie být. Vyjadřuje to, po čem člověk nejhoroucněji touží pro své vnější i vnitřní bytí. A vzniká otázka: Může tu dnes takový světový názor existovat? Odpověď má světu dát Anthroposofická společnost. Ta musí nalézt cestu, aby nechala mluvit srdce lidí, jejich nejhlubší touhy. Pak budou lidská srdce také pociťovat hlubokou touhu po odpovědi.
8
II
Meditativní vědomí
20. ledna 1924
Včera jsem poukázal na to, že se člověk může pozorovat ze dvou stran a na to, jak při tom před něho předstupuje záhada světa a záhada člověka. Podíváme-li se ještě jednou na to, co se nám ukázalo včera, uvidíme z jedné strany to, co nejprve vnímáme stejným způsobem jako zevní fyzický svět: vidíme lidské fyzické tělo. Lidským fyzickým tělem je nazýváme proto, že se našim fyzickým smyslům jeví tak, jako vnější fyzický svět. Ale musíme mít na paměti veliký rozdíl mezi fyzickým tělem člověka a vnějším fyzickým světem. Tento velký rozdíl jsme včera pozorovali na tom, že v okamžiku, kdy člověk projde branou smrti, musí fyzické tělo odevzdat živlům vnějšího světa a že toto fyzické tělo vnější příroda zničí. To, jak příroda s lidským fyzickým tělem zachází, tedy není v jejích silách budujících, nýbrž v jejích silách ničivých. To, co lidskému tělu dává jeho podobu od narození nebo početí až do jeho smrti, tedy musíme hledat zcela mimo fyzický svět. Musíme mluvit o jiném světě, který toto fyzické tělo buduje, neboť vnější fyzická příroda je budovat nemůže, může je pouze ničit.
Ale na druhé straně jsou tu dvě věci, které fyzické tělo člověka uvádějí do docela blízkého vztahu k přírodě. Lidské fyzické tělo potřebuje ke svému budování látky – můžeme říci staviva, ač to zcela nevystihuje smysl – potřebuje látky vnější přírody.
A zase, pozorujeme-li, co fyzické tělo dává zevnímu světu, ať již ve výměšcích nebo když se po smrti cele stává mrtvolou, jsou to opět látky vnějšího fyzického světa. Pozorujeme-li fyzické tělo, ať už jeho jednotlivé výměšky, ať už rozklad celého fyzického těla po smrti, vidíme tytéž látky, které nalézáme i ve vnějším fyzickém světě.
Musíme si tedy říci: Cokoli se děje v této lidské bytosti, začátek i konec vnitřních pochodů, to vše je příbuzné s vnějším fyzickým světem.
Ale materialistická věda z této skutečnosti vyvozuje to, co z ní vůbec vyvozovat nelze. Vidíme-li, že člověk jídlem, pitím nebo dýcháním přijímá látky vnějšího fyzického světa a vydechováním, vyměšováním nebo při smrti zase dává vnějšímu světu látky, které jsou s ním shodné, můžeme jen říci, že tu máme co činit s počátkem a koncem. Co se mezi tím děje v lidském těle, to tím není zjištěno.
S lehkým srdcem se mluví o krvi, kterou člověk v sobě má. Ale prozkoumal někdo tuto krev v samotném lidském organismu? To vůbec nelze fyzickými prostředky. Nemůže se tedy jen tak vyvozovat materialistický závěr: co do těla vchází, to z něho zase vychází, to je v lidském organismu.
Ale zajisté vidíme, když se přijímání vnějších fyzických látek začíná např. v ústech, že ihned nastává jejich proměna. Stačí jen, abychom do úst vzali zrnko soli, hned se rozpustí, hned nastává jeho proměna. Lidské fyzické tělo není ve svém nitru stejné jako vnější příroda. Proměňuje to, co přijímá a potom to zase proměňuje zpětně. V lidském organismu tedy máme něco, co je na začátku, když fyzickou látku přijímáme, podobné vnější přírodě a co je jí také podobné, když to vydává. Mezi tím je však to, co musí být v lidské bytosti poznáno.
Představte si to, co jsem řekl, schematicky. Máme tu něco, co lidský fyzický organismus přijímá, a máme to, co vydává, stejně jako celé své tělo. Mezi tím jsou
9
děje, které v lidském organismu probíhají mezi přijetím a vydáním. V průběhu toho, co lidský fyzický organismus přijímá, vůbec nemůžeme říci něco o poměru člověka k vnější přírodě. Mohli bychom to říci následovně: Jestliže už je tomu tak, že vnější fyzická příroda mrtvolu člověka ničí, rozkládá, přeměňuje v prach, člověk jí to tedy vzhledem ke svému vlastnímu organismu oplácí. Co z vnější přírody přijímá, to také rozkládá. Začneme-li tedy u orgánů, kterými člověk fyzické látky přijímá, nedocházíme k žádnému vztahu k vnější přírodě, neboť tyto orgány ji ničí. Ke vztahu člověka a vnější přírody docházíme jedině tehdy, přihlížíme-li k tomu, co člověk vyměšuje. Vzhledem k podobě, kterou člověk do fyzického života vnáší, je příroda ničitelkou; vzhledem k tomu, co člověk vylučuje, přijímá to, co lidský organismus dává. Lidský fyzický organismus se tedy stává při svém konci zcela nepodobný sobě samému, ale velmi podobný vnější přírodě. Stává se podobný vnější přírodě teprve tehdy, když vyměšuje.
Promyslíte-li si to, řeknete si: Venku v přírodě jsou látky různých přírodních říší. Dnes jsou takové, jaké právě jsou; ale takové zajisté nebyly vždycky. To uznává i fyzikální věda, že jdeme-li zpět k minulým stavům Země, byly docela jiné, nežli jsou dnes. To, co nás obklopuje venku v říších přírody, to se tedy takovým teprve stalo. A pozorujeme-li lidské fyzické tělo, musíme si říci: Lidské fyzické tělo v sobě ničí nejprve to, co přijímá, „proměňuje“ to; poznáme, že to skutečně ničí, ale řekněme prozatím, že proměňuje – musí to totiž uvést do určitého stavu, z něhož to pak může vést dále až k dnešní přírodě. To znamená, představíte-li si někde v lidském těle začátek, kde se látky začínají vyvíjet až k výměškům, a představíte-li si pak Zemi, tedy Země se musí někde nějak za dlouhou dobu vracet ke stavu, v němž byla kdysi a v němž se dnes nachází nitro lidského fyzického organismu. Někde v minulosti byla Země ve stavu, v jakém se dnes nachází něco v nitru člověka. A v krátkém čase, kdy se v lidském organismu proměňuje ve výměšky to, co je do něho organicky vetkáno, opakují vnitřní děje lidského organismu to, co po dlouhá období konala samotná Země.
Díváme se tedy na vnější přírodu a říkáme si: To, co je dnes vnější přírodou, bylo kdysi docela jiné. Ale pohlížíme-li na stav, v němž tato vnější příroda kdysi byla, musíme pohlížet do našeho vlastního organismu. V něm je ještě zemský počátek. Pokaždé, když jíme, přicházejí látky jídla do našeho nitra proměnou, které podléhají, do stavu, v jakém byla kdysi celá Země. Země se během dlouhých období vyvíjela dále a stala se tím, čím je dnes. Člověk tráví potraviny, které se tímto pochodem proměňují ve výměšky, a prochází tak stavem, v jehož vývoji se v krátké době opakuje celý vývojový postup Země.
Pohleďme na jarní bod, v němž Slunce každodenně vychází. Tento bod se posunuje. V dávných dobách, řekněme v době egyptské, se jarní bod nacházel v souhvězdí Býka. Prošel souhvězdím Býka, potom Berana, a dnes stojí v souhvězdí Ryb. Tento jarní bod běží stále dál a dál, obíhá v kruhu a musí se po nějakém čase zase vrátit. Bod slunečního východu proběhne nebeský okruh za 25 920 roků. Slunce proběhne tento okruh každý den. Vychází, zapadá a proběhne přitom tutéž dráhu, kterou probíhá jarní bod. Vidíme dlouhou dobu 25 920 roků, jež je dobou oběhu jarního bodu. Vidíme krátkou dobu od východu do západu Slunce až k opětnému návratu k bodu východu, dobu čtyřiadvaceti hodin. Slunce proběhne stejný kruh v krátké době.
Tak je tomu i s lidským organismem. Po dobu mnoha let pozůstávala Země z látek, jako jsou ty, které máme v sobě, když dospějeme k jistému stupni zažívání, právě mezi přijetím látek a jejich vyloučením. Tehdy se to, co jsme přijali, proměňuje ve výměšek; tu v sobě máme počátek Země. V krátké době dochází k jeho vyloučení.
10
Jsme pak podobni Zemi; takové látky, jaké jsou dnes, odevzdáme zemi. V průběhu výživy ve fyzickém těle konáme něco takového, jako koná Slunce při svém oběhu vzhledem k jarnímu bodu. Můžeme tedy pohlédnout na fyzickou oblast Země a říci si: Nyní dospěl tento pozemský fyzický okruh k zákonům, které působí rozklad podoby našeho fyzického organismu. Ale tato Země musela být kdysi ve stavu, kdy na ni působily zákony, které dnes v našem fyzickém organismu způsobují stav, v němž jsou potraviny právě mezi přijetím a vyloučením. To znamená, že v sobě máme zákony počátků Země. Opakujeme to, co kdysi existovalo zde na Zemi.
Můžeme si tedy říci: Přijímá-li náš fyzický organismus vnější látky, je tedy v jistém smyslu uzpůsoben k přijímání a vylučování dnešních substancí. Má v sobě ale něco, co existovalo na počátku Země, co dnes již Země nemá, co z ní vymizelo, neboť Země má produkty konečné, nikoli počáteční. Máme tedy v sobě něco, co musíme hledat ve velmi dávných dobách ve složení Země. Právě to, co nyní máme, a co nyní Země jako celek nemá, je to, co člověka vyzdvihuje nad pozemské fyzické bytí. To člověka přivádí k tomu, aby si řekl: Mám v sobě uchován počátek Země. Tím, že jsem zrozením vstoupil do fyzického bytí, mám v sobě stále něco, co Země dnes již nemá, co ale měla před miliony lety.
Z toho vidíte, že nazýváme-li člověka malým světem, nemůžeme pohlížet pouze na to, jaký je svět kolem nás dnes, ale že musíme přes nynější stav přejít do dávných dob vývoje a přihlížet k pradávným stavům Země, abychom člověku porozuměli.
Lidskému pozorování se tedy může objevit to, co člověk má, a co Země již nemá. Toho člověk dosáhne použitím toho, co můžeme nazvat meditování. Představy, kterými vnímáme vnější svět, jsme zvyklí v nás nechat prostě vznikat; jsme zvyklí vytvářet si obraz vnějšího světa pomocí těchto představ. V posledních staletích si tak člověk zvykl zobrazovat si jen vnější svět, že vůbec nedochází k tomu, aby si vnitřně uvědomil, že si přece může také sám tvořit představy svobodně z nitra.
Tvořit takové představy svobodně z nitra znamená meditovat – proniknout se ve svém vědomí představami, které jsou vzaty z nitra, při čemž se především věnuje pozornost síle, jež tyto představy vyvolává. Proto dospějeme k tomu, že cítíme, jak v člověku skutečně vězí druhý člověk, a vnitřně skutečně pocítíme něco, co si uvědomujeme tak, jako si např. uvědomujeme svalovou sílu při natažení paže. Při myšlení si neuvědomujeme, neprožíváme nic; ale meditováním je možno myšlenkovou sílu, sílu, kterou tvoříme myšlenky, zesílit takovým způsobem, že ji vnitřně prožíváme podobně, jako prožíváme sílu při natažení paže. A meditování má úspěch, můžeme-li si nakonec říci: Ve svém obyčejném myšlení jsem zcela pasivní. Připouštím, aby se se mnou něco dělo. Nechávám se od přírody takřka prostupovat myšlenkami. Ale nadále se myšlenkami nechci nechat naplňovat; do svého vědomí dám ty myšlenky, které chci mít, a budu přecházet od jedné myšlenky ke druhé pouze silou svého samotného vnitřního myšlení. Tak se myšlení stále zesiluje, podobně, jako mohutní svalová síla, používáme-li paže. Konečně pozorujeme, že toto myšlení je vnitřní prožívání právě tak, jako napínání, hmatání, jako prožívání svalové síly. Prožívá-li se takto člověk vnitřně a cítí-li v sobě své myšlení tak, jako jinak cítíme jen svalovou sílu, potom před jeho vědomí ihned vystoupí to, co v sobě má jako opakování dávného stavu Země. Poznává sílu, která potravu, již požil, ve fyzickém těle proměňuje a opět proměňuje zpětně. A když dojde k tomu, že si v sobě uvědomuje tohoto vyššího člověka, který je tak reálný, jak jen může fyzický člověk být, dochází zároveň k tomu, že na vnější věci světa pohlíží také s tímto zesíleným myšlením.
Nuže, milí přátelé, teď si myslíte: S takovým zesíleným myšlením pohlížím na kámen – třeba na krychli soli nebo na křemen. S tímto zesíleným myšlením pohlížím
11
na nějaký kámen. Je to tak, jako když potkám člověka, kterého jsem už někdy viděl. Vzpomínám si, když ho zase vidím před sebou, na zážitky, které jsem s ním měl před 10, 20 lety. Zatím byl třeba v Austrálii a nebo jinde. Jestliže nyní spatřím tohoto člověka, vykouzlí se mi zážitek, který jsem s ním měl před 10, 20 lety. Pohlížím-li na krychli soli nebo na křemen se zesíleným myšlením, ihned se přede mnou objeví, jaká byla tato krychle soli, tento křemen, kdysi, jako by ve mně vzešla vzpomínka na pradávný stav Země. Tenkrát to však nebyla krychle hexagonální, o šesti hranách, nýbrž všechno bylo ve vlnivém, pohyblivém světovém kamenném moři. Pradávný stav Země se vynoří podobně, jako se právě vynoří vzpomínka, mám-li před sebou předmět.
A potom zase pohlédnu na člověka, a stejný dojem, jaký mám z prastavu Země, se mi objeví ve druhém člověku, kterého má člověk v sobě. A zcela týž dojem se mi objeví, dívám-li se nyní nikoli na kameny, nýbrž na rostliny. Docházím k tomu, že mohu jistým právem mluvit ne pouze o fyzickém těle, ale také o těle éterickém. Země byla kdysi éterická. Co v ní dnes existuje jako neorganické, neživé věci, to vzniklo z éteru. Rostlina má v sobě ještě to, co bylo pradávným stavem Země. A já sám také: druhého člověka, éterické tělo člověka.
To všechno, co vám líčím, se může stát předmětem pozorování zesíleného myšlení. Můžeme tedy říci: Přičiní-li se člověk, aby měl zesílené myšlení, vidí mimo fyzické také éterické: v sobě, v rostlině a dívá-li se na nerosty, vidí éterické ve vzpomínce na pradávné doby, jež nerosty připomínají.
Nuže, co se dovídáme z toho, co se takto objevuje vyššímu pozorování? Dovídáme se, že Země byla kdysi v éterickém stavu, že éter zůstal a že dnes ještě také prostupuje rostliny a zvířata, protože na nich jej také pozorujeme, a že prostupuje i člověka.
Ale nyní přichází další věc. Nerosty spatřujeme bez éteru. Rostliny spatřujeme obdařené éterem. Ale zároveň se učíme vidět éter všude. Dnes je ještě tady, vyplňuje světový prostor. Je všude, nemá jen účast na vnější nerostné přírodě. A zvednu-li jen křídu, pozoruji, že v éteru se všelicos děje. Ó, to je spletitý děj, jestliže zvednu křídu. Tuto křídu zvedá moje rameno, moje ruka. Co přitom koná moje ruka, to je vyvíjení síly ve mně. Tato síla je ve mně, když bdím; spím-li, není tu. Sleduji-li to, co činí éter při vylíčené proměně potravy, je zde, ať bdím nebo spím. O tom bychom mohli při povrchním pozorování pochybovat u člověka, ale ne u hadů, neboť ti spí, aby trávili. Co se však děje, když zvednu rameno, to se může dít jen když bdím. Éterické tělo mi k tomu zvednutí napomáhá. Přece však musím, i když jen zvedám křídu, přemáhat éterické síly, musím působit do éteru. Ale vlastní éterické tělo to činit nemůže. Musím tedy v sobě mít třetího člověka, který to dovede.
Tohoto třetího člověka zatím nenalézám nikde v něčem podobném venku v přírodě. Tohoto třetího člověka, který se může pohybovat, zvedat věci, zvedat vlastní údy, ve vnější přírodě nenalézám. Ale vnější příroda, v níž je všude éter, přesto vchází do vztahu k tomuto – řekněme – silovému člověku, do něhož člověk sám vlévá sílu své vůle.
Nejprve dovedeme pozorovat toto vnitřní vyvíjení sil na sobě samém, vnitřně je prožívajíce. Něčeho zvláštního však dosáhneme, když pokračujeme v meditaci. Když se ve vnitřní činnosti neomezujeme na to, že sami tvoříme představy a přecházíme od jedné představy ke druhé, abychom tak zesílili myšlení, ale když se takového nabytého zesíleného myšlení zase vnitřně vzdáme, způsobíme tím ve svém vědomí úplnou prázdnotu. Ovšem osvobodíme-li se od obyčejných myšlenek, kterých nabýváme pasivně, usneme. V okamžiku, kdy člověk přestává vnímat a myslet, usne, protože právě obyčejné vědomí je pasivní. Není-li tu, člověk usne. Ale vyvineme-li
12
síly, kterými vidíme éterický prvek, máme v sobě vnitřně zesíleného člověka. Myšlenkové síly cítíme podobně, jako jinak cítíme síly svalové.
Jestliže si tohoto zesíleného člověka zase odsugerujeme, pak neusínáme, ale vystavujeme své prázdné vědomí působení světa. Potom do člověka vstupuje to, co člověk pociťuje, když pohybuje pažemi, když jde, když vyvíjí svou vůli. V prostorovém světě nelze nikde nalézt síly, které působí v člověku. Ale tyto síly vcházejí do prostoru, jestliže výše vylíčeným způsobem utvoříme prázdné vědomí. Pak také v člověku objektivně objevíme třetího člověka. Pohlédneme-li potom zase do vnější přírody, pozorujeme, že éterické tělo má člověk, zvířata a rostliny. Nerosty ho nemají, ty připomínají jen původní zemský éter. Ale éter je všude. Kamkoli pohlédneme, kamkoli jdeme, všude je éter, ale zapírá se. Proč? Protože se jako éter neprojevuje.
Pohleďte, přistoupíte-li s meditativním vědomím, jak jsem to právě vylíčil, k rostlinám, máte éterický obraz. Přistoupíte-li k člověku, máte rovněž éterický obraz. Ale když přistoupíte k všeobecnému éteru světa, je to, jako byste plavali v moři. Všude je jen éter, a nedává žádný obraz; dá však obraz v okamžiku, kdy třeba pozvednu křídu; když můj třetí člověk vyvíjí svou sílu, objeví se v éteru obraz.
Představte si tento obraz: tady leží křída, má ruka ji uchopí a zvedne. To celé bych mohl zajisté zobrazit třeba na okamžitých snímcích. Co se tu vyvíjí, má v éteru svůj protějšek. Ale tento protějšek tu spatřím teprve v okamžiku, kdy mohu vnímat prázdným vědomím, kdy mohu vnímat třetího člověka, nikoli druhého člověka éterického, nýbrž třetího. To znamená, že všeobecný světový éter nepůsobí jako éter, ale působí tak, jako třetí člověk.
Mohu také říci: nejprve mám fyzické tělo, pak tělo éterické, které vnímám meditativním vědomím, potom třetího člověka, kterého nazývám člověkem astrálním. Ale všude kolem sebe mám to, co tu ve světě existovalo jako druhé, totiž světový éter. Tento světový éter je zprvu jako neurčité éterické moře.
Nuže, v okamžiku, kdy vysílám do tohoto éteru něco, co přichází z třetího člověka, odpovídá mi, jako by byl totožný s mým třetím člověkem, odpovídá mi nikoli étericky, nýbrž astrálně. V širém éterickém moři tedy všude rozpoutávám svou vlastní činností něco, co je podobné mému vlastnímu třetímu člověku.
Ale co je to, co tu je v éteru jako protějšek?
Zvedám křídu, má ruka se pohybuje zdola nahoru. Éterický obraz jde shora dolů. Je to správný protějšek. Je to vlastně astrální obraz, avšak pouhý obraz. Ale to, čím je tento obraz vyvolán, je dnešní skutečný člověk. Naučím-li se pohlížet zpět do zemského vývoje tak, jak jsem to prve pověděl, a naučím-li se přenést to, co je krátkým opakováním, jak jsem to vylíčil, na veliký vývoj, ukáže se mi následující:
Před sebou mám dnešní stav Země. Vracím se k éterické Zemi. V té ještě nenalézám to, co se znovu rozpoutává v okolním éteru. Musím jít ještě nazpět a potom přicházím k ještě dřívějšímu stavu Země, kdy byla jako mé vlastní astrální tělo, kdy byla astrální, kdy byla bytostí, jako je můj třetí člověk. A tuto bytost musím hledat v dávno minulých dobách, v dobách mnohem dřívějších, než byla Země éterickou.
Ale když se takto navracím daleko zpátky do vývoje dob, není tomu skutečně jinak, než když vidím v prostoru vzdálený předmět, třeba světlo, které sem září. Je tam, svítí až sem, vzbuzuje obrazy, jde až sem ke mně. Zde jsem je opustil, zde má místo v prostoru jen čas. To, co je stejné jako mé astrální tělo, tu bylo v pradávných dobách. Čas nezanikl, je stále ještě tady. A jako v prostoru světlo září až sem ke mně, tak působí to, co leží v dávno minulém čase, do dnešní přítomnosti. Vlastně je tedy celý časový vývoj ještě tady! To, co tu jednou bylo, a co je ve vnějším světovém éteru podobno mému vlastnímu astrálnímu tělu, nezmizelo.
13
Přicházím tedy k něčemu, co tu existuje v duchu a co činí čas prostorem. Je to něco podobného, jako když třeba daleko koresponduji telegrafem; zvedám-li křídu a vytvářím-li tak v éteru obraz, koresponduji takto s tím, co je pro vnější nazírání dávno minulé.
Vidíme, že je člověk postaven do světa docela jiným způsobem, než se mu to zprvu jeví. Ale chápeme také, proč se člověku vynořují světové záhady. Člověk v sobě cítí, i když si to jasně neuvědomuje – dnes to není jasné ani vědě – že v sobě má éterično, které proměňuje pokrmy a zase je proměňuje zpětně. V kamenech to nenalézá, kameny byly v pradávných dobách, které sledujeme, jako všeobecný éter. Ale v tomto všeobecném éteru působí to, co leží ještě dále v minulosti. Jak vidíme, člověk má tedy v sobě pradávnou minulost obsaženu dvojím způsobem: pozdější minulost ve svém těle éterickém, a minulost, sahající ještě dále, ve svém těle astrálním.
Člověk dnes vlastně pozoruje přírodu obyčejně jako něco neživého. To živoucí i na rostlinách pozoruje jen tak, že na rostliny přenáší látky a zákonitosti těchto látek, jak je vyzkoumal v laboratoři. Růstu si nevšímá, nestará se o růst, o život v rostlinách. Dnešní věda pozoruje rostliny a všechny věci světa jako někdo, kdo vezme do ruky knihu, dívá se na tvary písma, ale nečte. Ovšem, otevřeme-li knihu a neumíme-li číst, musí se nám tvary písmen jevit vlastně velmi záhadné. Opravdu přece nemůžeme pochopit, proč některá písmena vypadají zrovna takto: br, jiná zase tak: zo, a složená: brzo. Co znamenají, když jsou vedle sebe? Je to jistě záhadné. To je světová záhada. Co jsem vám vylíčil jako způsob pozorování, znamená učit se číst ve světě a v člověku. A naučíme-li se číst, přibližujeme se pozvolna k řešení záhady.
Pohleďte, milí přátelé, právě jsem vám chtěl jenom podat všeobecný postup přemýšlení, kterým se člověk může dostat do zoufalého stavu, jak jsem vám jej vylíčil hned na počátku. Postupně budeme pozorovat, jak je možno čtením jevů ve vnějším světě i v člověku pronikat dál a dále.
Takto však nakonec dojdeme k myšlenkovým postupům, které jsou pro dnešního člověka naprosto nezvyklé. A co se obyčejně stává? Lidé si obyčejně řeknou: To nechápu. Ale co znamená – to nechápu? To není nic jiného nežli: To nesouhlasí s tím, čemu mě učili ve škole, a já jsem zvyklý myslet tak, jak jsem k tomu byl ve škole veden. A škola přece buduje na správné vědě.
Ano, ale ta správná věda!
Milí přátelé, uvedu jen jeden příklad téhle správné vědy: Kdo je přibližně tak stár jako já, zažil v té věci již leccos. Byla tu např. zkušenost, že k onomu pochodu, který jsem zde již také naznačil, k přijímání potravy a její proměně v lidském organismu, je zapotřebí všeličeho. Vypočítává se, kolik člověk nutně potřebuje bílkovin, cukru a škrobu, tuku, vody a solí. A teď se experimentuje.
Asi před dvaceti lety pokusy ukázaly, že člověk musí za den požít alespoň 120 gramů bílkovin, jinak že by nemohl žít. To bylo vědou před 20 lety. Co je vědou dnes? Dnes je vědou, že člověk vystačí s 20-30 gramy. Tenkrát věda říkala, že je člověk podvyživen, že onemocní, nemá-li těch 120 gramů. Dnes věda říká, že není radno přijímat víc, než nanejvýš 50 gramů, ale že stačí 20 gramů. Požívá-li se více, tvoří se ve střevě hnilobné látky, které v těle působí jako jakási sebeotrava. Je tedy škodlivé požívat víc, než 50 gramů bílkovin. To je dnes vědou.
Ale to zajisté není jen věda, to je zároveň život. Jen si představte, že před 20 lety, kdy bylo vědecké, že člověk musí mít alespoň 120 gramů bílkovin, se lidem říkalo: Musíte požívat takové potraviny, abyste v nich dostali 120 gramů bílkovin. – Muselo by se také předpokládat, že to člověk všechno také může zaplatit. To zabíhá do národního hospodářství. Tenkrát se pečlivě vypočítávalo, jak je nemožné, aby člověk
14
při rostlinné stravě dostal těch 120 gramů bílkovin. Dnes se ví, že se potřebné množství bílkovin člověku dostane při každé potravě; jí-li jen dostatečně mnoho brambor, nepotřebuje jich jíst ani mnoho, s trochou másla to dá ono potřebné množství bílkovin. Dnes je vědecky absolutně jisté, že tomu tak je. A k tomu je to ještě tak, když se člověk naplní těmi 120 gramy bílkovin, že se jeho chuť stává nanejvýš nejistou. Zůstává-li však u potravy, která mu dodává 20 gramů bílkovin, a stane se mu jednou, že požije potravu, která těch 20 gramů nemá, kterou by tedy byl podvyživen, nechutná mu již. Jeho instinkt se stane zase jistým. Nu ovšem, přitom jsou stále ještě podvyživení lidé. To potom jistě pochází od docela jiných věcí, nikoli však od malého množství bílkovin. Ale je zcela jistě nesčetné množství lidí, kteří trpí sebeotravou a mnohým jiným, protože jsou překrmeni bílkovinami.
Nechci teď mluvit o povaze nakažlivých nemocí, ale nejsnáze je člověk přístupný tak zvané nákaze, požívá-li 120 gramů bílkovin. Pak nejsnáze dostane záškrt nebo i neštovice. Požívá-li jen 20 gramů, nakazí se obtížně.
Jednou tedy bylo vědecké, že člověk potřebuje tolik bílkovin, že se jimi jaksi otravuje a že se vydává nebezpečí jakékoliv nákazy. To bylo před 20 lety vědou! Pohleďte, milí přátelé, toto myšlení spočívá ve směru vědeckosti; ale podíváme-li se, co bylo ve velmi důležitých věcech ještě před krátkou dobou vědecké a co je vědecké dnes, docházíme přece jen k tomu, že je tato vědeckost otřesena. To je něco, co si musíme osvojit i ve svém cítění, když nyní vystupuje něco takového jako anthroposofie, která právě uvádí do jiného směru celé přemýšlení člověka, celé jeho duševní založení, nežli je směr, který je právě obvyklý. Chtěl jsem tedy jen poukázat na něco, co se ukazuje nejprve jako návod, jak se dostat do jiného uvažování a do jiného smýšlení.
15
III
Přechod od obyčejného vědění k iniciačnímu poznání
27. ledna 1924
Dnes chci poukázat na poměr exoterního života k životu esoternímu; mohl bych též říci – na přechod od obyčejného vědění k iniciačnímu poznání. Přitom zcela platí to, co jsem již uvedl o Svobodné vysoké škole pro duchovní vědu ve Zprávách pro členy, že totiž všechno, co je iniciační vědou, je-li to podáno v patřičných idejích, může zcela pochopit každý člověk, který je alespoň částečně prost předsudků. Nemůže se tedy říci, že má-li člověk porozumět tomu, co iniciační věda praví, musí být sám účasten iniciace, zasvěcení.
Dnes bych chtěl pojednat o vztahu toho, co vystupuje jako anthroposofie, k jejímu prameni, k vlastní iniciační vědě. Další tři přednášky, dnešní v to počítaje, budou potom určitým úvodem k dalším přednáškám ve Všeobecné anthroposofické společnosti – totiž: rozčlenění člověka na tělo fyzické, éterické atd.
Pohlížíme-li k dnešnímu vědomí člověka, musíme říci: stojí na Zemi a zírá ven do dálek kosmu, aniž v sobě cítí vztah k tomu, co ho na Zemi obklopuje, nebo vztah sama sebe k těmto kosmickým dálavám. Všimněme si jen, jak ti, kteří si dnes činí nárok na to, že jsou zástupci platného poznání, abstraktně popisují, co je Slunce. Všimněme si, jak titíž lidé popisují Měsíc a jak málo vlastně myslí na vztah člověka, kráčejícího zde po zemi, k nebeským tělesům, nehledíc k tomu, že nás Slunce v létě hřeje a že je nám v zimě zima, nebo že Měsíc bývá oblíbeným společníkem milenců.
A přece stačí, má-li člověk tyto vztahy poznat, aby v sobě vyvinul ono nazírání, o němž jsem mluvil v poslední přednášce – schopnost nazírat na to, co kdysi věděli lidé bližší velikému světu nežli lidé dnešní. Tito lidé měli naivní vědomí, spíše jakýsi poznávací instinkt, nežli rozumové poznání, ale přece dovedli přemýšlet o vztahu jednotlivých hvězd k bytosti a k životu člověka.
Nuže, tento vztah člověka ke hvězdám a tím k celému vesmíru musí opět vejít do vědomí lidí. A vejde, jestliže bude anthroposofie pěstována správným způsobem.
Člověk se dnes domnívá, že jeho osud, jeho karma je zde na Zemi; nevzhlíží ke hvězdám, aby v nich nalézal znamení lidského osudu. Anthroposofie má právě obrátit zřetel k účasti člověka na nadsmyslovém světě. Ale všechno, co především člověka obklopuje, náleží vlastně jen k jeho fyzickému tělu, nejvýš k jeho tělu éterickému. A jakkoli daleko pohlížíme do hvězdných světů, vidíme hvězdy díky jejich světlu. Světlo je éterický jev. Všechno, co ve světě vnímáme světlem, je jev éteru. Můžeme se tedy dívat jakkoli daleko do vesmíru, přesto se prostě nedostaneme nad éter.
Lidská bytost má však své pokračování v nadsmyslových světech. Člověk vnáší svou nadsmyslovou bytost z předzemského bytí do bytí zemského a po smrti ji zase vynáší jak z podstaty fyzické, tak z éterické.
Z těch světů, v nichž člověk přebýval, než sestoupil na Zem a v nichž bude přebývat, až projde branou smrti, není nic v dalekém okruhu, který je kolem nás na Zemi nebo v kosmu.
Existují však dvě brány, které vedou z fyzického a éterického světa do nadsmyslna. Jednou branou je Měsíc, druhou branou je Slunce. Měsíc a Slunce chápeme ve správném smyslu jen tehdy, jsme-li si vědomi, že jsou branami
16
k nadsmyslovému světu a že mají mnoho co činit s tím, co člověk zde na Zemi prožívá jako svůj osud.
Pozorujme z tohoto hlediska nejprve měsíční bytí. Fyzik neví o měsíčním bytí nic jiného, než to, že se od Měsíce odráží sluneční světlo. Ví, že měsíční světlo je odraz světla slunečního. Ale dále nejde. Nepřihlíží k tomu, že vesmírné těleso, které je našemu fyzickému oku viditelné jako Měsíc, bylo kdysi spojeno s pozemským bytím.
Měsíc byl prostě kdysi včleněn do pozemského bytí. Byl kusem Země. V pradávnu se od Země oddělil a stal se samostatným tělesem ve vesmírném prostoru. Ale nejde jen o to, že se stal samostatným vesmírným tělesem, což se konečně může vykládat jako fyzikální skutečnost, nýbrž jde ještě o něco podstatně jiného.
Kdo s plnou vážností pohlíží do minulosti, pozorujíc lidskou civilizaci a kulturu, ten shledá, že v dávných dobách se po Zemi rozprostírala prvotní moudrost. Z ní vlastně pochází mnohé z toho, co ještě zasahuje do našich časů a co je vlastně v mnohém rozumnější nežli to, k čemu svým zkoumáním může dospět dnešní věda. A kdo z tohoto hlediska pozoruje ať již indické Védy, nebo filosofii jógy, získá především hlubokou úctu před tím, s čím se tu setkává spíše v básnické formě, ve formě dnes nezvyklé, z čeho však cítí vlastně tím víc úcty, čím více se do těchto děl zahloubá. Nepřistupujeme-li k těmto věcem dnešním suchým, střízlivým způsobem, ale necháme-li na sebe vnitřně působit jejich burcující a přece hluboký ráz, pak je nám i z vnějších dokladů pochopitelné to, co duchovní věda, anthroposofie, na základě svých poznatků praví: že tu totiž kdysi existovala prvotní moudrost, prostírající se po Zemi, ačkoli se neprojevovala ve formě rozumové, nýbrž spíše básnické.
Ale člověk přítomné doby je svým fyzickým tělem odkázán především na to, aby to, co se mu projevuje jako moudrost, přece jen chápal tak, že nástrojem tohoto pochopení je mozek. Tento mozek jako nástroj chápání se vyvinul během dlouhých let. V době, kdy byla na Zemi prvotní moudrost, tu ještě dnešní mozek neexistoval. Moudrost byla tehdy vlastností tvorů, kteří nežili ve fyzickém těle.
Člověk měl kdysi na Zemi společníky, kteří nežili ve fyzickém těle. Byli to velcí prvotní učitelé lidstva, kteří ze Země zmizeli. Do vesmírného prostoru nevyšel pouze fyzický Měsíc, s Měsícem vyšly i tyto bytosti. Kdo tedy na Měsíc pohlíží s opravdovým pochopením, řekne si: Tam je svět, v němž jsou bytosti, které jednou žily na Zemi mezi námi, učily nás v našich dřívějších pozemských životech a mají teď své sídlo v měsíční kolonii. – K pravdě dojdeme jen když věci pozorujeme tímto způsobem.
Ve svém fyzickém těle může člověk vlastně jen – smím-li tak říci – v docela slabém odvaru pozorovat to, co tu jednou existovalo jako prvotní moudrost. Z prvotní moudrosti měl něco v pradávných dobách, kdy učitelé této moudrosti byli lidmi. Tehdy tuto moudrost přijímal svým instinktem (nikoli rozumem), způsobem, jakým se mu vyšší bytosti mohly projevovat.
Všechno, co souvisí s Měsícem, nám tedy poukazuje na minulost. Tato lidská minulost je pro dnešního člověka odložena. Nemá ji už. Ale přece ji v sobě nosí. S bytostmi, o kterých jsem prve mluvil, které kdysi byly pozemskými bytostmi a které jsou teď bytostmi měsíčními, se v našem dnešním stavu mezi zrozením a smrtí nesetkáváme, ale setkáváme se s nimi v bytí předzemském, mezi smrtí a novým zrozením. To, co v sobě nosíme, co nás stále odkazuje za naše zrození do dřívějšího bytí, co zaznívá z našeho podvědomí, nedocházejíc k plné rozumové jasnosti a co má tudíž namnoze co činit s citem člověka, to z měsíčního svitu nevnímá jenom instinkt milenců, ale i ten, kdo dovede přikládat cenu těmto podvědomým podnětům lidské přirozenosti.
17
Co v sobě nosíme nevědomky, to nás spojuje s Měsícem. Svědectvím toho nám může být to, že právě Měsíc byl kdysi spojen se Zemí a bytosti, které na něm přebývají, byly se Zemí kdysi spojeny také. Tímto způsobem je Měsíc branou k nadsmyslnu. A kdo jej studuje správně, bude pro to mít oporu již v jeho fyzikálních rysech. Zkuste si jen představit, jak je popisován Měsíc se svými horami atd. To všechno vám ukazuje, že tyto hory, tato celá měsíční konfigurace, nemůže být taková jako na Zemi. Vždy se zdůrazňuje, že na Měsíci není např. vzduch ani voda, je to tam jiné; měsíční konfigurace je právě taková, jaká byla konfigurace Země, nežli se stala zcela minerální.
Musel bych předčítat mnohé své knihy a mnohá místa z cyklů, kdybych chtěl shrnout, na co jsem již poukazoval a co nyní uvádím. Ale úvodem chci nejprve charakterizovat, jak anthroposofie postupuje. Vede z fyzického světa opět do duchovního takovým způsobem, jak jsem ukázal. Pomocí anthroposofie se člověk učí myslet přirozeně; jinak dnes totiž nedovede přirozeně myslet vůbec. Pohleďte, člověk dnes ví, že fyzická substance jeho těla se za jeho pozemského života častokrát vymění. Neustále se loupeme, stříháme si nehty. Tak jde všechno z nitra k povrchu, a konečně je to, co je ve středu našeho těla, na povrchu a sloupne se to. Nechť se nikdo z vás, milí přátelé, nedomnívá, že to, co z masa, krve a vůbec z fyzické substance sedí zde na židli, by tu sedělo před deseti lety. To všechno je vyměněno. Co zůstalo? Zůstala vaše duchovně-duševní bytost. Dnes se ví alespoň to, i když se o tom vždy neuvažuje, že všichni lidé, kteří zde na židlích sedí, by neměli tytéž svaly a tytéž kosti, kdyby zde seděli před deseti nebo dvaceti lety.
Když se lidé dívají vzhůru na Měsíc, jsou si přibližně vědomi, co je vnější fyzickou substancí Měsíce, a domnívají se, že tomu tak bylo před miliony lety.
Tak tomu však není; podobně, jako dnešní fyzické tělo člověka není totéž, jako před dvaceti lety. Fyzické substance hvězd se ovšem nevyměňují tak rychle. Ale nepotřebují k tomu tak dlouhou dobu, jakou dnes o Slunci vypočítávají fyzikové. Tyto výpočty sice úplně souhlasí, ale jsou nesprávné. Zmínil jsem se o tom již častěji. Pohleďte, řekl jsem, že můžete vypočítat, jak se mění vnitřní stavba např. vašeho srdce, řekněme každý měsíc. Vypočítejte, jak je tomu za tři roky. Vypočítáte pak zcela přesně i to, jaké bylo složení srdce před 300 lety, nebo jaké bude za 300 let. Dostanete velmi krásná čísla. Výpočet je absolutně správný. Výpočty mohou být zcela správné – ale toto srdce tu přece před 300 lety ještě nebylo, a nebude zde ani za 300 let.
Podobným způsobem však dnes počítají geologové. Pozorují vrstvy Země, vypočítávají, jak se tyto vrstvy za staletí změní, znásobí to a řeknou: Ano, před 20 miliony lety to bylo tak. Jsou to zcela tytéž výpočty a jejich smysl je stejný, jenže celá Země tu před 20 miliony lety ještě nebyla a nebude tu zase ani za 20 milionů let.
Nicméně, podobně jako člověk podléhá výměně látek, právě tak jí podléhají všechna nebeská tělesa. A pohlédnete-li na Měsíc, nebyla v něm před jistým počtem staletí substance, kterou dnes vidíte, právě tak, jako hmota vašeho těla neseděla na židli před deseti lety. To, co Měsíc udržuje, jsou bytosti. To je v něm duchovně-duševní, právě tak jako je ve vás duchovně-duševní to, co udržuje vás. A což teprve, víme-li, že fyzický Měsíc kdysi vystoupil do světového prostoru! – To, co fyzicky vystoupilo, vyměňuje neustále svou substanci, ale bytosti, které na Měsíci přebývají a zůstávají na něm, ty jsou trvalé, nehledíc k tomu, že také procházejí opětovnými měsíčními životy atd. Tím se však dnes nebudeme zabývat.
Když takto pozorujeme Měsíc, nabýváme o něm již určité povědomí, které se vpisuje nejen do hlavy, ale také do srdce člověka. Nabýváme vztahu k duchovnímu kosmu a díváme se na Měsíc jako na jednu z bran do duchovního kosmu.
18
S měsíčním bytím souvisí všechno, co je v hlubinách naší bytosti. Ne pouze neurčité city lásky, abych se o tom ještě jednou zmínil, nýbrž všechno, co je v podvědomých hlubinách duše, co je výsledkem dřívějších pozemských životů. Tím, co je naše přítomné bytí, se neustále odpoutáváme od měsíčního bytí. Vidíme-li nebo slyšíme-li, používajíce svých smyslů, myslíme-li svým rozumem, poznáváme-li tedy to, co z hlubin duševního života vychází na povrch a poznáváme-li to zřetelně jako minulé, jež v nás působilo, pak jsme tímto minulým poukazováni na měsíční bytí. Nevěnujeme-li však pozornost tomuto, ale tomu, co nás strhává stále znovu do přítomnosti, pak je nám poukazováno na bytí sluneční. Ale Slunce na nás působí oklikou skrze lidské fyzické tělo. Chceme-li si samostatně, svou libovůlí osvojit, co nám Slunce dává, musíme tuto libovůli, tento rozum povzbudit. Z prosté existence Slunce ve vesmíru nedospějeme svým bystrým rozumem ještě dlouho tak daleko, jako svým instinktem.
Každý ví, nebo alespoň může vědět, že Slunce nás nejen každého rána budí a volá ze tmy do světla, ale že je pro člověka zdrojem sil vzrůstu a sil duševního růstu.
Co v těchto duševních silách působí z minulosti, souvisí s Měsícem, co působí v přítomnosti, ale k čemu se teprve svou vlastní vůlí musíme vyvinout v budoucnosti, to závisí na Slunci.
Jako nám Měsíc ukazuje naši minulost, tak nám Slunce ukazuje do budoucnosti. Vzhlížíme k oběma hvězdám, ke hvězdě dne a hvězdě noci, a pohlížíme na příbuznost těchto dvou hvězd tam nahoře, neboť nám vysílají totéž světlo. Pohlížíme do sebe, hledíme na všechno to, co je vetkáno do našeho osudu tím, co jsme v minulosti prožili jako lidé a spatřujeme v tom své vnitřní měsíční bytí, vetkané jako minulost do našeho osudu. Ve slunečním bytí, jež dále určuje náš osud v přítomnosti, potom spatřujeme nejen to, co působí v přítomnosti, ale také to, co působí do budoucnosti. Vidíme také, jak se minulé i budoucí v lidském osudu spřádá.
V lidském životě můžeme pak dále pozorovat, jak spolu souvisí minulé i budoucí. Dejme tomu, že se dva lidé v určitém věku svého života sejdou v nějaké společnosti. Kdo o něčem takovém nepřemýšlí, kdo neuvažuje, řekne: Já a ten druhý jsme se setkali na onom místě, např. v Müllheimu. Dále o tom nepřemýšlí.
Kdo přemýšlí hlouběji a sleduje život jednoho, který má na příklad 30 let, a život druhého, kterému je 25 let, ten vidí, jak podivuhodně se vyvíjel život obou těchto lidí od jejich narození krok za krokem, až se konečně na tomto místě sešli. Může říci, že se lidé z nejvzdálenějších míst jednou někde v životě sejdou. Je to tak, jako by všechny své cesty řídili tak, aby se sešli.
Ale to všechno zajisté nemohli učinit tak, že by o sobě navzájem věděli, neboť se ještě vůbec neviděli a nemohli ani pomýšlet na to, že se takovým způsobem sejdou. To všechno se děje v podvědomí. K důležitým obdobím svého života kráčíme v hlubokém podvědomí. A z tohoto podvědomí se spřádá osud.
Goethův přítel Knebel ve svém nejvyšším stáří pravil: „Pohlížím-li zpětně na svůj život, připadá mi, jako by každý krok byl řízen tak, abych konečně došel k určitému bodu.“ Slyšíme-li takováto slova, začínáme rozumět lidem s životními zkušenostmi.
Potom však nastává chvíle, kdy se události mezi těmito lidmi odehrají při jejich plném vědomí. Poznávají se, poznávají své vlastnosti, temperament, povahu, nabývají k sobě navzájem sympatie nebo antipatie atd., atd.
Zkoumáme-li, jak to souvisí s vesmírem, shledáme, že měsíční síly působily na cestách těchto lidí až do chvíle, kdy se setkali. Pak počíná působení sluneční, vcházejí tak řečeno do slunečního působení. Jsou přitom stále se svým vlastním vědomím a budoucnost počíná osvětlovat minulost, jako ve vesmíru Slunce osvětluje
19
Měsíc. A když budoucnost osvětlí minulost, vyjasní minulost zase budoucnost člověka, jako Měsíc osvěcuje Zemi svým odraženým světlem.
Nyní se však nabízí otázka, zdali v životě také můžeme rozeznávat, které věci v člověku jsou sluneční a které měsíční. Pozorujeme-li to hlouběji a ne pouze povrchně, může mnohé rozeznat již naše cítění. Člověk se již ve svém dětství, ve svém mládí setkává s jinými lidmi, jejichž poměr k němu je i přes velmi častý styk jen vnější, povrchní. Vy všichni jste chodili do školy, ale jen málokteří z vás mohou říci, že měli učitele, ke kterému měli hlubší vztah. Přece se však najde někdo, kdo si řekne: Ó, ano, měl jsem učitele, který na mne učinil takový dojem, že jsem se chtěl stát stejným jako on. Nebo také: Činil na mne takový dojem, že bych ho byl raději ani neviděl. Může tu být antipatie, může tu být sympatie.
Setkáváme se s jinými lidmi. Zaměstnávají tak řečeno jen náš rozum, nanejvýš náš estetický smysl. Považte jen, jak často se stává, že někdo znal nějakého člověka, potom se domluví s lidmi, kteří ho znají, a prohlásí ho za skvělého člověka nebo za protivného chlapa. Je to úsudek estetický nebo rozumový. Stává se však také něco jiného. Mezi lidmi jsou vztahy, které se nevyčerpávají pouze rozumem nebo estetickým úsudkem, nýbrž zasahují do vůle, a to velmi silně. Tu neříkáme jen, pokud jsme dětmi, že bychom chtěli být jako ten nebo onen, nebo – vyjádříme-li to radikálně – že bychom ho raději ani neviděli. Jsme ale dotčeni v nejhlubším podvědomí ve své vůli a řekneme si: Na toho člověka, s kterým se tu setkávám, nepohlížím jen tak, že ho shledávám dobrým nebo zlým, rozumným nebo pošetilým a podobně, ale chtěl bych ze sebe učinit to, co chce jeho vůle. K tomu, abychom ho posuzovali, nechceme vůbec používat svůj rozum. Všechen dojem, jaký na nás učinil, bychom chtěli pojmout do své vůle.
K lidem tedy existuje tento dvojí poměr: jedni působí na náš rozum, nebo nejvýše na náš smysl estetický, druzí působí na naši vůli, na naši hlubší duševní podstatu. O čem to svědčí?
Jestliže lidé působí na naši vůli, jestliže v nás vzniká nejen silná antipatie nebo sympatie, ale chceme-li svou vůlí tuto sympatii nebo antipatii využít, pak byli tito lidé v předešlém pozemském životě s námi nějak spojeni. Jestliže činí lidé dojem jen na náš rozum nebo estetický smysl, pak vstupují do našeho života, aniž s námi byli v předešlém pozemském životě spojeni.
Ale z toho již vidíme, že v lidském životě, zejména v lidském osudu, spolupůsobí minulost a přítomnost do budoucnosti. To, co nyní s lidmi prožíváme, třebaže nepůsobí na naši vůli, dojde zase k projevu v následujícím, v budoucím pozemském životě.
Jako Slunce a Měsíc krouží v téže dráze, a jsou ve vzájemném vztahu, tak má v lidské bytosti spolu co činit minulost – lidská měsíčnost, a budoucnost – lidská slunečnost. Tak docházíme k tomu, že vzhlížíme ke Slunci a Měsíci a vidíme v nich nejen vnější světelná tělesa, ale něco, co nám v dálavách kosmu zrcadlí náš vlastní osud tak, jak je spřádán. Jako měsíční světlo přechází do světla slunečního, a sluneční do měsíčního, tak do našich osudů stále vzájemně přechází minulost a budoucnost a spřádají se spolu. Ano, spřádají se spolu v jednotlivých vztazích lidí.
Představme si cesty, jimiž prošli lidé, jeden za 30 let, druhý za 25 let. Všechno, co prožili, jeden až do 25. roku, druhý do 30. roku, náleží k měsíčnímu člověku. Ale teď, poznávajíce se, stýkajíce se vědomě, vstupují do osudově-slunečního a spřádají nyní budoucnost s minulostí, aby zase dále spřádali osud pro budoucí pozemský život.
Na způsobu, jak osudovost k člověku přistupuje, tak vidíme, že v jednom případě působí člověk jen na rozum druhého člověka, na jeho estetický smysl, v druhém případě však na lidskou vůli a cit spojený s vůlí.
20
Pokud jsem vám o těchto věcech vyprávěl, ačkoli jsem to dnes učinil jen stručně a aforisticky, abych vám ukázal cestu anthroposofie a cestu jejího zdroje – v budoucnu to učiním podrobně – může to každý prožít přímo vlastním poznáním. Na osud můžeme pohlížet s poznáním. Ono zvláštní, vnitřní, intimní vynoření se druhého člověka v nás poukazuje na minulou karmu. Činí-li na mne člověk takový dojem, že se mne vlastně vnitřně zmocňuje, nejen smyslů a rozumu, ale že toto niterné zmocňování váže i mou vůli, pak je se mnou z minulosti karmicky spojen. Člověk může tedy jemnějším, intimnějším smyslem vycítit, že je s ním druhý karmicky spjat.
Ale když člověk dospěje k určitému stupni, který jsem popsal ve spisu „Jak poznáváme vyšší světy“ nebo ve druhé části „Tajné vědy“, pak neprožívá druhého člověka, s nímž je karmicky spjat, pouze tak, že si řekne: Působí na mou vůli, v mé vůli, nýbrž prožívá ho skutečně osobně v sobě. A setká-li se zasvěcený člověk s druhým člověkem, se kterým je karmicky spjat, pak je v něm tento druhý člověk se svou osobitou řečí, se svými osobitými projevy obsažen tak, že k nám z něho mluví člověk, který stojí vedle nás. Karmické spojení, které jinak cítí zasvěcenec jen ve vůli, se mu projevuje tak, že z něho mluví druhý člověk stejně, jako člověk stojící vedle něho. Pro toho, kdo je vybaven iniciační vědou, tedy karmické setkání znamená, že druhý člověk nepůsobí jen na jeho vůli, ale působí na něho tak silně, jako kdyby v něm byl obsažen jiný člověk, stojící vedle něho.
Vidíme tedy, že to, co se obyčejnému vědomí ohlašuje jinak neurčitě, pouze ve vůli a citu, je pro vyšší vědomí vyzdviženo k úplné konkrétnosti. Řeknete: Ale pak chodí ten, kdo je zasvěcen, po světě s celým chumlem lidí, s nimiž je karmicky spojen. – Je tomu opravdu tak. Dosáhnout poznání nespočívá pouze v tom, že se člověk naučí trochu více mluvit než jiní lidé, ale právě tak jako oni, nýbrž v tom, že skutečně získává jiný kus světa.
Chceme-li tedy mluvit o tom, jak v lidech působí karma a jak se buduje jejich společný osud, musíme potvrzení toho čerpat z vědění, jak jiní lidé v člověku mluví, jak se v něm skutečně stávají součástí jeho samého.
Tento popis nemusí pro nezasvěceného zůstávat něčím, co náleží jinému světu, ale má-li zdravé smysly, řekne si: Zajisté, toho, kdo je se mnou karmicky spojen, v sobě neslyším mluvit, ale cítím ho. Cítím ho ve své vůli a ve způsobu, jak mou vůli podněcuje. – A toto burcování vůle se učí chápat. Učí se rozumět tomu, co prožívá v obyčejném vědomí, a čemu nemůže porozumět jinak než tím, že slyší, jak to iniciační věda líčí a osvětluje tak pravý, konkrétní význam.
Dnes mi obzvláště záleželo na tom, ukázat, že to, co jinak do vědomí vstupuje jakoby mlhavě, tento pocit karmického spojení s druhým člověkem, se pro zasvěcence stává konkrétním zážitkem. A stejně, jak je tomu s osudem člověka, je tomu se vším, co může působit iniciační věda.
O tom, jak je člověk karmicky spojen s druhým, ho může poučit ještě mnohé jiné. Někteří z vás, kteří pozorují život, jistě vědí, že člověk potkává lidi, o nichž se mu nikdy nezdává; že se s nimi již dlouho stýká a nikdy se mu o nich nezdá. Jiné lidi, s nimiž se setkává, má ve svých snech stále; sotvaže je spatřil, zdá se mu o nich hned v příští noci a objevují se v jeho snech opět a opět.
Sny jsou něco, co v podvědomí obzvláště figuruje. S lidmi, o nichž se nám zdá, jsme jistě karmicky spojeni. Lidé, o kterých snít nedovedeme, činí na naše smysly jen povrchní dojem. Setkáváme se s nimi v životě, aniž jsme s nimi karmicky spojeni.
Co žije v hlubinách naší vůle, je bdělý sen. Zasvěcenci se tento bdělý sen stává právě vědomím s plným obsahem. Proto ze sebe slyší mluvit toho, kdo je s ním karmicky spojen. Rozumí se, že zůstává rozumným, že nechodí a nemluví s každým tak, že by z jiných lidí mluvil jako zasvěcenec. Ale zvyká si popřípadě mluvit zcela
21
konkrétně, správně, jako v rozmluvě k lidem, kteří jsou s ním karmicky spojeni a kteří z něho mluví i když s nimi není prostorově pohromadě, při čemž se mohou objevovat věci, které mají také reálný význam. Ale to jsou věci, které jednou v budoucnu ještě vylíčím.
Tak může člověk prohloubit své vědomí, vzhlíží-li do dálek kosmu, tak je také může prohloubit, nahlíží-li do sebe. A čím více nahlíží do člověka samého, tím více se učí rozumět tomu, co je v dálavách kosmu. Pak si řekne: Do hvězdného světa už nepohlížím tak, že bych viděl pouze svítící kotouče nebo svítící koule, ale to, co je v kosmu, se mi jeví jako kosmicky utkaný osud. Lidské osudy na Zemi jsou pak obrazy kosmicky utkaných osudů. A víme-li, že se substance ve světovém tělese vyměňují podobně, jako substance člověka, pak také víme, že nemá smysl mluvit pouze o abstraktních přírodních zákonech. Přírodní zákony nesmíme pokládat za něco, co dává poznání. Je tomu právě tak jako u pojišťovacích společností. Lidé se u nich pojišťují na život.
Jak mohou takové společnosti existovat?
Tak, že se vypočte pravděpodobné trvání života určitého člověka. Z jistého počtu pětadvacetiletých lidí, kteří se dožili dalších 30 roků života, se může vypočítat, kolik roků bude ještě třicátník žít a podle toho jej pojistí. Pojištění se vyplácí, zákon pojistného počtu platí. Ale žádného člověka nenapadne, aby se podle něho ve svém nejhlubším nitru řídil, neboť by si pak musel říci: Tenkrát jsem byl pojištěn na 30 roků, a proto má pravděpodobná smrt nastane v mém 55. roce. Teď tedy, v 55. roce, musím zemřít. Tento závěr z toho nikdy nevyvodí, třebaže výpočet je zcela správný, protože tento závěr nemá pro skutečný život vůbec žádný význam.
Přírodní zákony jsou také pouze vypočteny. Jsou dobré k tomu, aby se jich používalo technicky, aby se vyráběly stroje, podobně jako podle nich pojišťujeme lidi. Ale do podstaty věcí neuvádějí. Do podstaty věcí uvádí jen skutečné poznávání samotných bytostí.
Skutečné dění nemá vlastně s přírodními zákonitostmi co činit. Přírodní zákony jsou dobré k používání sil. Bytost však musí být poznána iniciační vědou.
Nuže, touto třetí přednáškou jsem vám vlastně chtěl naznačit, jaký tón má vládnout v anthroposofii. Konstituci člověka nyní začneme líčit poněkud jiným způsobem, nežli je tomu v mé knize „Theosofie“ a anthroposofickou vědu, anthroposofické poznání, začneme budovat od základů. Tyto tři přednášky, které jsem dosud přednesl, pokládejte za jakousi ukázku, jak na rozdíl od obyčejného vědomí mluví vědomí, které uvádí do skutečné podstaty věcí.
22